Clarence River - Preseason trip

První voda po zimě :-) jak už jsem se těšila :-) Ve středu jsem se dovolala do Clarence Benovi (šéf raftové základny) a v sobotu už jsme balili.
Sluníčko (až na jeden den, kdy mrzlo a lilo.. a nechybělo moc, aby v řece plavali kry a mroži) a krásně a zasněžené hory okolo řeky... Zasloužený "odpočinek" po celé zimě v řádku mezi vínem. A hned první den při nakládání lodí za mnou Ben přišel a místo otázky, jestli bych nezačala na nákladním raftu se zeptal "Are you ready to flip the gear boat in Shut today?" (Shut = první peřej). Ale odveslovala jsem tři dny z pěti a tentokrát to nikde nevysypala :-)
A třetí den proběhl lov na kance stylem chlap - nůž - prase.. Prostě lovec uviděl kance na břehu, zaparkovali jsme rafty, on vyskočil z lodi, sebral nůž, zmizel v buši, doběhl kance, povalil a zapíchl...
A jinak - krásná jarní voda, pět dní v údolí bez lidí a jakékoli civilizace..  Fajn jsme se měli ;-)

Zima

Zimu jsem si malovala asi takhle.. Budu bydlet v domě ve městě, pracovat někde v teple v kavárně nebo v hotelu a po létě stráveném většinou v podvlíkačkách a kraťasech nebo hydru budu chodit oblečená jako člověk. No a jak to bylo? V Blenheimu jsem se ubytovala v autě před backpackerem (Grovetown), oblékla se do slušivé wineyard fashion (obleč vše, co můžeš a k tomu holiny) a začala pracovat na vinici. První týden jsem chtěla utéct.. mizerný zaměstnavatel (Wine Works), dřina, málo peněz, strašlivá zima a drábové (supervizoři) stále zády. Naštěstí už ve střadu jsem věděla, že od příštího týdne začnu pracovat jinde. No a druhý zaměstnavatel... Větší rozdíl už to snad být nemohl. Práce stále stejná dřina, ale jinak pohoda. Po dvou týdnech se z auta stěhuju do doměčku uprostřed vinice kousek nad městem a pak do jiného domečku, tentokrát přímo na vinici k šéfovi, který se o mě stará jako o vlastní.

Ale mezi prací proběhly i nějaké ty výlety :-)

První jen na den. Mt Robertson. Nejvyšší kopec v okolí Blenu, lehce přes 1000 m. Vyrzili jsme ve čtyřech a těšili se na výhledy na moře a hory... Ale vysoký les celou cestu se otevřel jen asi dvakrát a jen trošičku.. Na vrcholu to vypadalo dost podobně, ale z vrcholové věžičky trochu vidět bylo. Trocha stínového divadla na zeď vysílače a valíme zpět.

První víkendový výlet jsme s Martinem vyrazili do „Krkonoš“. Jela jsem asi 130 km, za úplňku dvouhodinový pochod na Zvoničku (Fyffe Hutt 1100 m) a v sobotu výlet na Sněžku (Mt Fyffe 1602 m). Jen ty výhledy nebyly úplně krkonošské – na jednu stranu bílé hory, ale na druhou oceán. A společnost u praskajících kamen nám dělal opravdový Rum z Božkova (dík JAK :-).

A další výlety? Stopem do Chrischurch a na hory na snowboard :-)

Poslední zimní výlet byl do tepla.Sylvia Springs - hot pool hned vedle řeky. Zalezli jsme do něj odpoledne a vzdrželi asi do dvou do rána :-) A o půlnoci jsme ve vodě vařili véču.

Putování za prací

Queenstown. Přitáhli jsme v neděli večer. Během týdne jsme roznesli CV do všech kaváren, restarurací, barů, hotelů, agentur, bazénu, fitek, ski servisů, půjčoven a kdo ví, kam ještě, v blízkém i vzdálenějším okolí, odpověděli na spousty inzerátů, ale výsledek žádný. Všude stejná odpověď – není sníh, není sezóna. Město je sice plné lidí, ale všichni na tom jsou podobně, jako my. Nemají peníze a shánějí práci. Hotely zejí prázdnotou, bary, kavárny a restaurace na tom nejsou o nic lépe. A turisté nenajedou, dokud nenapadne sníh. Ale je tu krásně. 

V pátek jedeme stopem do Alexandry, zeptat se na prunning na vinicích (napotřetí – ve středu jsme vyrazili pozdě a dlouho jsme čekali na stopa, ve čtvrtek se kousek za Queenstown rozbilo auto, které nás vezlo a Martin si zapoměl pas). Na prunning je ještě brzy, ale dostáváme na dva týdny práci v Ettricku v jablečném pack house. Stopujeme zpět do Queenstown a v sobotu ráno vyrážíme na výlet. Autem do Glenorchy a odtud na Mt Alaska. Nádherné počasí, jen nahoře dost fouká. Původně jsme chtěli Mt Alaska přejít na druhou stranu, přespat na Mt Larkins Split Hut, ale neměli jsme ráno zrovna rychlý start a na vrcholu jsme pozdě. Vracíme se tedy spát na Heather Jock Hut (což se později ukázalo jako dobrý tah :-). Chaloupka je akorát na hranici sněhu. Večer a v noci mrzne, až ho praští a ani vítr nás nešetří. V domečku nejsou kamna a , zabalení v péřovkách, spacácích a kulichách se zahříváme čajem a nudlovou dobrotou.

Ani nedělní ráno jsme start nepřepálili. Sluníčko sice svítí, ale dědeček Mrazíček nám dokazuje, že je stále plný sil. A teplota venku a uvnitř chaty se díky jejímu dobrému odvětrání příliš neliší. Teplé vločky a kotel čaje a vyrážíme směrem Mt Larkins. V mapě kde nic tu nic, ve skutečnosti stará hornická cesta. Chvílema trochu utržená, ale vede daaaleko. Cestou míjíme Mt Larkins Split Hut, nebo spíš to, co z ní zbylo – složila se jako domeček z karet. Končíme na hřebeni s výhledem na vrchol. 

Cestou v údolí ještě nakukujeme do starých dolů a u auta jsme za úplné tmy. Véča, film na dobrou noc... Ráno vstáváme v půl páté a frčíme do Ettricku. Teda nevím, jestli jsem někdy dělala něco tak na zblbnutí, jako tady. Od tmy do tmy jsme zavření v hale, kde mrzne (ještě, že jsme vyfasovali velké pláště a vejdou se nám pod ně péřovky) a střídáme tři činnosti – 1) z běžícího pásu vyhazovat špatná jablka, 2) u pásu zastříhávat jablkům stopky, aby se navzájem nepopíchali a 3) balit jablka do krabic. Pracovat tam ještě chvíli, tak asi úplně zblbneme...

Bydlíme ještě se dvěma Čechy u řeky v autech. Ani nejde popsat, jak jsme se po týdnu bez vody a v tom samém oblečení těšili do bazénu a hlavně do vířivky. Ale dočkali jsme se a páteční večer se několik hodin v Alexandře louhujeme a užíváme si tepla a vody a bublinek a zkoušíme, co umí vodní foťák.

Víkend trávíme v Queenstown – pohovory a další hledání práce, výlet na kopec a frisbee golf.

I druhý týden v packhouse jsme přežili ve zdraví. Na horách se ale situace se sněhem nijak nezměnila a pracovní situace v Queenstown také ne. Ve středu večer zpráva z Christchurch, že pro Martina je tam job. Do Christu se mi vůůůbec nechce, ale není čas na hrdinství, bez práce už bychom to moc dlouho nevydrželi. Ve čtvrtek vyrážíme. Christchurch nás hned večer vítá prvním zemětřesením. 

Hned druhý den začínám hledat job. Ale za celý týden mám jistý jen part time v kavárně u pečení koláčů. Většinou mě všude odmítnou už kvůli vízu, chtějí tu lidi na stálo a ne jen dočasně. Tam, kde si vezmou CV, je to zase na dlouhé lokte – příští týden se mi ozvou (jestli mě vyberou), pak někdy pohovor a pak možná... Do toho všeho neúspěchu několikrát denně zemětřesení.. Příjemnou změnou byl nedělní výlet na Castle Hill (spooousta kamení poházeného po travnatých kopcích) a Vánoce.. 23. 6. pečeme cukroví (v pánvi na plotně, nejsou pekáče) a 24. 6. zdobíme stromek (místo řetězu házečka a místo ozdob karabiny) a usedáme ke štědrovečerní večeři – bramborovému salátu a smažené rybě. A asi jsme byli hodní, protože nám Ježíšek přinesl karty :-) I na půlnoční jsme byli – na kopci s výhledem na svítící město..

V neděli po posledních pokusech v hotelech boj definitivně zvládám a jedu do Blenheim na vinice. A o tom až zas příště..

Sem a tam a tam a sem

Queenstown. Pobyt po MtAspiringu se nám tu protáhl na tři dny. Po úvodním večírku vstáváme akorát k obědu. Plníme pračku a vyrážíme se s Pankáčem vyprat do Kawarau na river surfing :-) Voda překvapivě docela teplá a i nám na to koupání svítí sluníčko.

Zbytek výpravy nám odjel s klíčema od auta. Pankáč zkušeně startuje šroubovákem a jedeme zpět. Cestou ještě zastávka u natural bridge - místo, kde se kaňon Kawarau River zúží tak, že je možné řeku po skalách přejít suchou nohou. Kromě "mostu" ještě chvíli pozorujeme plavající prase - docela frajer, jak to dávalo proti proudu. Jenže auto už podruhé na šroubovák nechytlo... Voláme SOS o klíče a snažíme se vydýchat auto, zašlo sluníčko a je pořádná kosa. Stihli to, nezmrzli jsme ;-)
Kopec palačinek k snídani a jedeme zkouknout Skippers Canyon. Podzimní barvy a sluníčko... Nádhera :-)
A ráno vyrážíme zase na cestu. Lucinku jsme našli v pořádku v Twizelu, jen místní policie rozpoutala velkou pátrací akci po Honzovi. Nezdálo se jim, že stojí opuštěné auto na parkovišti tak dlouho, tak ho otevřeli a našli Honzovy doklady. Obtelefonovali půlku Zélandu, až na něj sehnali číslo na mobil. Jen se chtěli zeptat, jestli o tom autě ví, jestli nám ho snad asi někdo neukradl či co..
Úterý večer - jsme v Clarence. S Honzou zůstáváme, ostatní pokračují do Blenheimu nebo do Motueky pracovat. Další dva dny vybalujeme a uklízíme a pereme a přebalujeme. A vymýšlíme co a jak dál. O víkendu jsou Velikonoce, tak výlet? Variant několik. Nakonec rozlučka v Blenheimu a v pátek ráno jdeme na stopa zpět do Queenstown kvůli práci na příští sezónu. Na šestkrát jsme v sedm večer ve Wanace. Dáváme si kafe a zkoušíme ještě chytit nějaké auto na Queenstown. Ale je tma jako v pytli a prší. Uléháme na lavičku a pod lavičku v autobusové zastávce. Lilo celou noc. Ráno ještě pár přeháněk a vylézá sluníčko. Na stopa čekáme skoro čtyři hodiny. Ale po poledni jsme  v Queenstown. Návštěva v Queenstovn Rafting , koncert, frisbee golf, prochajda na gondolu.. V úterý ráno ještě jednou Queenstovn Rafting - uvidíme, v červnu se mám přijít zeptat. Loučím se s Honzou, který za pár dní odlétá do Čech a vyrážím na stopa zpět do Blenheimu pro Lůcu a pak za Martinem do Motueky na jablka. A odvážím si s sebou kytaru :-) Nabírá mě učitel tělocviku z Murchinsonu. Až do Blenu mě ale nakonec nedovezl, když jedeme zkopce a po větru, řítí se jeho stařičký van občas i 80 km/h.. Nechávám se vyložit večer v Christchurch, návštěva u Martina a pivko a před sedmou ráno stojím zase u cesty. Za pár minut už mám přímý spoj do Blenheim. Přesedám do Lucinky. Fičí snad uragán. Na silnici mezi Blenem a Nelsonem je převržený kamion. A v Richmondu mi došel benzín. Naštěstí asi 200 m od pumpy. Konečně Motueka. Parádní domeček. A Martin mě vítá vynikajícím gulášem.
A ráno začínám pickat - jablka a pár dní kiwi. Postupně se potkáváme s dalšími a dalšími známými, kteří pracují na okolních sadech. Nebylo moc večerů bez návštěv a večírků :-)

První neděli vyrážíme s Martinem na wine tasting. Ale je 1. 5. a všechny okolní vinice dělaly ochutnávky do konce dubna.. Nenecháme se ale rozházet, bereme své zásoby a jedeme ochutnávat na pláž u Split Apple.
 I další výlety se vydařily - největší díra na Novém Zélandu, prameny, závody historických aut i pláže a koupání.

Po třech týdnech jablečná sezóna končí. Na střídačku necháváme dát do kupy auta a vyřizujeme technickou. Trochu nás překvapuje garáž WOF (místní STK) v komunitní společnosti v River Lodge. Čekali jsme hodně punk, ale až takhle...

V rámci čekání na auta ještě výlet okolo Takaky. Nejčistější prameny na světě, jeskyně, Gibbs Hill  a pláže okolo :-) A ještě i koupání v moři, ale už bylo pěkně ledové. Ale na jedné pláži nacházíme vyplavené chytací klece na kraby. Těch tam moc není, ale čtyři velké jsme si na předkrm vybrali. Do jedné z klecí zabloudil i žralok. Ale prcek to byl.. kost a kůže, tak jsme ho pustili.
No a opouštíme Motueku a vydáváme se opět na cestu do Queenstown. Bláznivý nápad, že se potáhneme (máme ve dvou lidech dvě auta), abychom ušetřili za benzín, byl nakonec uskutečněn, opravy aut nás stály mnohem víc, než jsme čekali... Z asi 1000 km, které jsme ujeli (s mezipřistáním u Martina v Christchurch), jsem přes 900 km odvisela na laně... Se spotřebou jsme ze dostali na 13 l dohromady, ale už bych tak znovu jet nechtěla...
Ale dojeli jsme. Začínáme shánět práci. Je to dost boj, lidí, co chtějí pracovat, je plné město, ale práce žádná... Není sníh, není sezóna... Ale je tu krásně :-)

Mt Aspiring

9. 4. ráno trochu oživujeme náměstí v Twizelu - téměř všechen obsah našich aut je vyložený kolem parkoviště, stany a jiné nedosušené věci pěkně rozložené na trávě na sluníčku, mezi tím vším pobíhá nás sedm a balíme na hory. Lucinku necháváme před kanceláří DOC a frčíme do Wanaky. Trochu jsme překvapili obsluhu v půjčovně maček a cepínů - nemají dost, aby nás vybavili všechny. Honza vyráží do Queenstown pro další výbavu, my nakupujeme a jdeme čekat do oblíbené rádio kavárny. Jenže tam dnes zavírají dřív, protože jdou na jakýsi večírek. Venku je zima a tma, hledáme podnik, kde na počkáme. Končíme asi o dva vchody vedle - živá hudba, jeden jug, druhý, třetí pátý.. Honza už také přijel a má před sebou pifko, za chvíli jsme na parketu.. Hospodu opouštíme někdy po půlnoci a krávy nekrávy, brody nebrody jedeme rallye na konec cesty údolím Matukituki. U parkoviště stojí parádní ložnice (přístřešek se stolem a lavicí), uléháme na stůl a pod stůl a za chvíli spíme jak zabití.
Budíček je docela brzy, batohy už pomalu praskají ve švech a ne trávníku stále pořádná hromada věcí (7 lidí toho za 8 dní zbaští..). Podařilo se a vydáváme se dál údolím proti proudu řeky. Svítí sluníčko, jen trochu fouká. Na Aspiring Hut oběd, ještě chvilku podél vody, brod a začínáme stoupat. Je to docela dokopce, trochu to klouže, ale všude spousta kořenů a větví na chytání. Za chvíli končí les (a závětří) a ukazují se nám hory. Jen krátká zastávka u jezírek na napití a sušenku a pokračujem dál, abychom nezmrzli, pořádně fičí. Martin slibuje, že na chatu je to už jen 15 minut, prý to říká GPS. Ale těch 15 minut ukazovala asi třičtvrtě hodiny, potvora. Pak konečně radostné volání: "Vidím člověka a musí jen kousek od chaty, má na nohou sandály." Jako první se vynořila kadibudka a za chviličku i chata :-)
Vybalujeme, vaříme teplý vitacit a čekáme na zbytek výpravy. Kamna tu nejsou, tak jen měníme spocená trika za suchá a navlékáme se zpět do mikin a za chvíli i do péřovek. Vařením se tu trochu vytopilo. Ostatní obyvatelé chaty (6 lidí různých národností) zalévají instantní pokrmy a nevěřícně pozorují, jak krájíme česnek, cibuli a sýr a sháníme se po co největším nádobí. Venku se pomalu zatahuje, zítra má být hnusně. Večerní vysílání to také potvrzuje.
Mlha a mrholí, nikam nepospícháme. A Martin má narozeniny. Sotva odešel na výpravu s roličkou, rozvěšujeme za doprovodu překvapených pohledů našich spolubydlících po chatě konfety (lano a smyčky) a nafukovací balónky a zapalujeme svíčku na dortu, jeden číhá u okna a ostatní čekají okolo stolu připravení ke zpěvu. Když Martin po písničce a sfouknutí svíčky vytáhl lahev whiskey, ostatní se sbalili a ťukaje si na čelo odešli do údolí. My deštivý den trávíme hraním Carcassonne, skládáním puzzle, čtením průvodce a mapy, houpáním na houpačce a nácvikem prusíkování. Odpoledne se trochu vyčasilo, jdu se podívat k ledovci a stavím mini sněhuláka. Večer se nás z vysílačky ptají, jaká byla hut party :-)

Třetí ráno opět balíme a vyrážíme vzhůru. Breake Away je pořádně rozbité, jdeme přes Quarterdeck Pass (2280 m.n.m.). Modré nebe, sluníčko, parádní výhledy :-) Ledovec není úplně ideální, ale odpoledne jsme všichni v pořádku na Colin Todd Hut (1780 m.n.m.). Véča, čaj, další krásný západ slunce a do spacáku. Při svíčkách ještě chvíli hrajeme sedmu, pak stínové divadlo na zeď a dobrou noc.
Ze spacáku se do takové zimy vůůůbec nechce. Ale budík je dost nekompromisní. Kopec vloček a vyrážíme na NW Ridge. Je zima a jasno, ale odpoledne se má počasí začít kazit. Stoupáme do prvního sedla, kousek slanění, kousek po sněhu a zpátky na skálu. Končíme někde uprostřed hřebene. Kocháme se výhledy do údolí Waiatoto River, koukáme na vrtulník shora a chroupáme cookies. Při sestupu potkáváme uprostřed sněhového pole kousek nad chatou possuma a vůbec nechápeme, jak se tam dostal (i když teroií máme spoustu). Padá mlha. Odpoledne zkoušíme pod chatou na ledovci lézt v trhlinách. Vyhání nás až tma, mrholení a zima. Začínáme trochu šetřit jídlem a plynem.
Pátý den. Prší a není vidět na krok. Trávíme den na chatě. Ze spacáků vylézáme jen v naléhavých případech. Hrajeme pantomimu.. celý den nám to vydrželo.. slovní spojení se postupem času vylepšují (infinitiv, smyslná krasavice, postarší elegán, optimalizace, lázeňský švihák, soušellajzing.. :-)
 K snídani sladké vločky, k obědo-večeři slané vločky s poslední cibulí a sýrem, večeříme mussli tyčinky. Další chody si už jen vyprávíme, ale bylo jich hodně (buřty na pivě, uzené koleno, nějaké ty zabíjačkové dobroty... ;-) Zítra snad bude lépe a budeme se moci vrátit na French Ridge Hut, kde jsme nechali část zásob.
Bylo lépe. Ledovec jsme přešli za sluníčka. Jdeme jinudy, ale ani tudy není ledovec úplně krásný. Slézáme a slaňujeme dolů Breake Away a pak dlouhý traverz na hřeben nad chatu. Odpoledne už je zase mlha a mrholí. Zásoby nám na chatě vydržely, nacpáváme si bříška dobrotami, hrajeme Carcassone a pantomimu (bolševický šlehač, zapomenutý mýtus, náhodný kolemjdoucí, intergalaktický sněm a Olgoj Chorchoj nám dali docela zabrat.. :-)
A dolů. S Mírou jsme v údolí u řeky chvilku před ostatními a potkáváme se s Belgičanem, který nám vypráví o sedmi bláznivých Čechách, kteří měli minulý týden hut party a teď už prý asi sedm dní spí někde na ledovci... ;-)
Do Wanaky přijíždíme těsně před zavíračkou půjčovny. Vyptávají se nás, kde jsme byli a nakonec ani nechtějí doplatit 2 dny, o které jsme protáhli půjčovné. Den zakončujeme v Queenstown večírkem do rána :-)

Landsborough

Poslední večírek v Blenheimu a vyrážíme na výlet :-) V Clarence vykládám z Lucinky spoustu nepotřebných věcí a nakládáme dva rafty a obrovskou hromadu vodáckých oblečků a vybavení a dalších nezbytností. Ještě nějaké organizační telefonáty, kdo vůbec pojedeme, kdo kam kdy přijede, kdo poletí... Snad jsme to dali do kupy a u Nudy v Brně usínáme.

Snídaně a hurá na cestu. K tomu všemu, co jsem výše vyjmenovala, nastupujeme do Lůci nakonec v pěti lidech. Odpoledne jsme v Twizelu. Mně padá kámen ze srdce, že nás nikdo nezastavil, ostatní si rovnají pokroucené údy. Zmrzlina, kávička, dojíždí ostatní, nákup... A jedeme bydlet do údolí k Lake Ohau.

Ráno balíme, telefonujeme poslední instrukce Martinovi, který má za čtyři dny přiletět s věcmi, kde najde auto a co a jak, a vyjíždíme. Gravel road je dobrá až k bráně. Pak postupně přibývá kamenů a rygolů, nahoru a dolů... Obě auta statečně zvládají kamenné sesuvy a suché brody. V některých místech je potřeba šutříky trochu porovnat a usnadnit naším terénním speciálům průjezd. Necháváme vzkaz pro Martina (doufáme, že ho cesta neodradí a auto najde) a dál už po svých. Chvílema po treku, chvílema korytem řeky.. Příchod na Brodrick Hut máme načasovaný perfektně - sotva jsme za sebou zavřeli dveře, spustil se lijavec. Roztápíme kamna, večeříme nudlovou dobrotu, vedeme řeči a posloucháme bušení kapek na plechovou střechu a praskání ohně..

Vstáváme za sluníčka. Hromada vloček a začínáme stoupat na Brodrick Pass. Když jsme byli téměř v sedle, proletěl nad námi vrtulník a na laně pod ním visel jelen. Chvíle kochání v sedle - výhledy, no, co vám budu povídat.. nuda, nuda, šeď, šeď ;-) ale je tu docela fryšno.. Dolů hopsáme po kamenech korytem potoka. Na hranici buše hledáme cestu na hřeben, potokem to dál nejde, jsou tam vodopády. Zezačátku jen sem tam mužík, ale za chvíli nás mile překvapuje značení růžovými mašlemi. Dolů pralesem je to docela jízda - doslova.. vlhko a bahýnko a mokré kořeny a prudký kopec.. Spousta tanečních figur na udržení rovnováhy (často marných), a zabahněné zadky.. Ale odpoledne jsme na břehu Landsborough u Fraser Hut. Kávička na sluníčku, sušíme, trocha golfu.. Sotva ale zapadlo, je pořádná kosa. Ale dříví na vatřičku je tu dost... ;-)
Třetí den. Počasí mělo být všelijaké, ale je hezky. Šlapem proti proudu Landsborough. Břehy jsou ale schůdné na střídačku, takže dost brodíme. Ledovce, ze kterých řeka vytéká, jsou na dohled, voda místy skoro po pás.. Příjemná osvěžení...
Na Kea Flats narážíme na rafťáckou základnu - pár velkých stanů bohatě zásovených jídlem a samými pěknými lahvemi a nikde nikdo.. Tak jsme šli také pryč. Ještě pár kilometrů proti proudu, poslední brod, začíná se pomalu zatahovat. Stavíme základnu na paloučku kousek pod Hinds Flats. Má být teď dva dny hnusně. Timing opět skvělý - oheň a večeře za sucha a déšť začíná akorát, aby nám umyl nádobí.

Další dva dny leje. Máme kolem stanů se nám tvoří bazénky, později jezera. Ležíme ve spacácích a posloucháme Hanku, která nám každý den čte jednu knížku. Pauzy vyplňujeme kávičkou, čajem, jídlem (nudle na různé způsoby) a barevnou čokoládou (na lžíci nasypané kakao a sušené mléko :-). Některé suroviny pomalu dochází (ty ostatní rychle), už aby přiletěl Martin s Novými zásobami.
Třetí ráno v našem base campu se probouzíme do sluníčka. Sušíme a kocháme se výhledy na zasněžené kopce, které vykoukly z mraků.  Hranice sněhu je skoro na dosah. Touhle dobou by také měl přiletět Štefan... A taky jo.. Před polednem nás minula helikoptéra. U soutoku se Zora Creek ale otočila a letí zpět. Rozprcháváme se po louce a máváme. Když nás přeletěla podruhé, zahlédli jsme uvnitř helmy. Za chvíli opět otáčí a sedá. Vykládáme a vítáme Martina slivovicí (kterou přivezl, nám už by dávno nevydržela).
Balíme tábor, obědváme, foukáme rafty... a vyplouváme :-) Je krásně, sem tam to houpe, voda po dešti už klesla a je zase čistá (a stále stejně ledová). Za pár hodin přistáváme u naší staré známé Fraser Hut. Už tu bydlí lovci. Stavíme plachtu a stany, ještě chvilku se vyhříváme na sluníčku, vaříme véču.. Za chvíli ale začíná pořádná zima. Lovci tu ani tolik neloví, jako se věnují soušellajzingu (také jsem do nedávna netušila, že se to píše takhle.. :-) Mají rum s medvědem a spoustu žertovných předmětů, my máme víno z krabice, k tomu vatřička, jak se patří, takže za chvíli nám mráz přestává vadit..
Vstáváme do mlhy, zmrzlá tráva křupe pod nohama a na sušících se věcech je tlustá vrstva jinovatky. Skrz mlhu ale prosvítá sluníčko a pomalu začínají vykukovat okolní vrcholky. Nic neuspěcháváme, oheň a vločky a kávička,  lámeme hydro a dosušujeme na nesmělém sluníčku a postupně se střídáme na kochací vyhlídce (dobře nasměrovaná kadibudka s otevřenými dveřmi). Na vodu sedáme kolem poledne. Čeká nás soutěska, o které toho moc nevíme. Psaná je jako až WW V, ale za malé vody je to prý asi WW III-IV..
WW V peřeje nebyly, ale pěkné :-) a všechny se dají dobře prohlédnout. Kličkujeme mezi šutry a houpeme se na vlnách :-) jen je ve stínu trošku zima.
Hned pod soutěskou je opuštěný tábor Queenstown Rafting, je ale v lese a sluníčko sem vůbec nesvítí, tak jen natáčíme společnou fotku a jedeme dál. Za pár zatáčkami na nás čeká krásná louka. Sbíráme naplavené dříví, stavíme stany, plachtu a sušárnu.. a oheň a hromada rizota a svařák...
Poslední den na řece před námi. V údolí se vílí ranní mlha, na stanech je opět vrstva jinovatky, zasněžené kopce jsou nasvícené ranním sluníčkem. Žádné velké peřeje, otevřené údolí, někteří členové (no, jen jeden..) se cestou dokonce dobrovolně koupou.
Soutok s Haast River a jsme u auta. Je nás osm a další auto je u Lake Ohau. Ještě, že je Lucinka taková velká a silná. Jeden nafouknutý raft na střechu, do něj všechny věci, šest lidí do postele a zatáhnout závěsy, snad nás nikdo nezastaví. Nezastavil. Asi 150 km do Wanaky jsme zvládli. Kávička v rádio kavárně, stahujeme fotky a posloucháme hudbu, ani se nám odsud nechce. K Lake Ohau už nás jede jen sedm. Je tma jako v pytli. Dojíždíme na výpary (ručička za rohem a jasně rozzářené hladové oko byly poslední hodinu..).
Ráno pro benzín a k jezeru, odlehčujeme Lůce a jen ve třech jedeme pro druhé auto. Cestou jsme ještě obě auta píchli, ztratila jsem šroub ze zahrádky a vyklepala nýtek z okénka.. Ale to jsou jen drobné ztráty.. V Twizelu vše opravujeme a nakupujeme dobroty a u svařáku a večeře plánujeme výlet na hory :-)

Víno na kuráž...

Druhá půlka března... Akorát jsme se vrátili z kajaků a do odjezdu na Landsborough zbývá asi tak týden. Pár lidí piká víno v Blenheimu a prý můžu přijít pracovat také, i když jen na pár dní. Stopuju do Motueky pro Lucinku. Dostala nové zadní dveře (potkala se s náklaďákem a ten ji fous pocuchal..) původně měly být červené, ale nakonec rozdíl barev není skoro poznat. Trhám na cestu něco jablek a hurá zpátky. Zabydluju se v pokojíku u Hanky s Mirkou a druhý den vyrážím s ostatními do práce. Trochu jsem si říkala, jestli mě vůbec vezmou, když jen tak přijedu, ale bez řečí jsem dostala smlouvu a nůžky a poslali mě do řádku.
Víno je vynikající, přes den ani nic jiného nejím, mám ho stále plné břicho. Jen jedno bílé bylo asi něčím postříkané, trochu mě prohnalo.. Bílých nás v celém ooobrovském týmu pracuje jen pár, jinak samí ostrované. Zahalení do kuklo-kšiltovek a i ve vedru v teplácích a mikinách šmikají nůžkami neuvěřitelnou rychlostí.
Práce není moc, hlavní sezóna ještě nezačala, takže odpoledne máme docela volno na návštěvy u Honzy, který dělá strašáka a střílí proti špačkům na vinici kousek od nás. A také na wine tasting tour :-) Výlet po vinicích, všude dostáváme zdarma ochutnat spoustu druhů vín, paní nám s úsměvem vysvětlují, co je které zač a ani nečekají, že si něco koupíme (jedna z prvních otázek vždy byla, pro koho pikáme :-) Pěkná tečka za tím mým pikacím týdnem ;-)

Kajaaak ;-) Maruia Fall, Glenroy, Matakitaki, Wairau

Vyrazili jsme na pár dní vyvětrat kajáčky :-) První úsek řeky - o co kratší, o to víc z kopce - Maruia Fall :-) Chvíle rozmýšlení na břehu, návštěva kadibudky a jdeme na to. Paráááda ;-)

Pak ještě tři pěkné potoky - neměly moc vody, ale i tak fajn (těším se na ně na jaře, až potečou :-). 
A jinak.. auto zaseknuté v brodu, pěší výlet s kajaky na zádech (dost nám ho zkrátili dobří lidé, kteří nás většinu cesty popovezli :-), trochu trable s pneumatikama, rozbily se dvě najednou, potrvory, takže dojíždíme do Blenhaimu jako tříkolka..

Už mám také zpátky Lucinku a na pár dní teď pikám víno.  A je moooc dobré :-)

Gray

Dvoudenní řeka, tentokrát bez vrtulníku, na oba konce se dá dojet autem. V pátek se všichni potkáváme ve Springs Junction. Večer děláme oheň, ale déšť nám velice záhy vysvětlil, že dnes není ten pravý den na vatřičku.. Takže večírek pod plachtou. Archivní víno z igelitky.. kytara... pohoda :-)
Prší mi na hlavu.. u nohou začíná být spacák také lehce navlhlý a všude okolo mě jsou louže.. Plachta noční deštík trochu nezvládá. Stěhujem se do auta (i ve třech se tu dá spát).
Ráno je hezky a sluníčko.. balíme, převlékáme a frčíme posledních pár kilometrů k vodě. Menší peřejky, vlnky, je krásně.. Po dlouhé době si užívám kajáček :-) Někde v půlce, asi žralok nebo krokodýl nebo piraně možná trošku rozpárali raft, potvory. Sotva je zalepeno a zašito, začíná pršet. A přidává a přidává... Na pravém břehu je v mapě značená chata. Našli jsme ji, ale nic, kde by se dalo spát (rozpadlá bývalá pila či co).
O kousek dál se začínáme zabydlovat v seníku. Ale přiřítil se pán na traktůrku, naložil nás na korbičku a ubytoval nás v podkroví své stodoly. Ještě jsme se ani nestačili převléknout do suchého a přijel znovu s lahví jamajského rumu ;-)
Vaříme dobrotu a pouštíme se do karetních her (do rumu už jsme se pustili dávno).
Ráno je sluníčko, ale úplně vedro není a okolní kopce mají bílou čepici. Vody teče dost, peřeje pěkně houpou :-) Na konci krásná zelená soutěska.
A večer žádný déšť a spousta hvězdiček :-) Pečeme na ohni a v ohni co se dá (máme k tomu i parádní rošt na kolečkách :-))
Spíme v autě, je docela kosa.. a ráno jsou všechny věci, co byly venku, pokryté tluuustou jinovatkou. A kopce kolem silnice jsou úplně bílé...

 

Clarence

Skoro 200 km, pět dní na řece WW II-III (měli jsme maličko vody, takže spíš II). Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka, nikde žádný kemp, žádná hospoda... Přistát na spaní se dá kdekoli se to člověku líbí... A nekecám ;-)

Na tenhle výlet s Clarence River Rafting jsem měla jet jako návštěva na kajaku a zkusit se s Honzou střídat na gear boatu (veslovací nákladní raft, co veze klientům všechny věci). Pak, že kajak necháme doma a pojedeme na tom náklaďáku oba a budeme se nějak střídat. Kvůli zemětřesení v Christchurch ale nemohl přijet jeden guide, takže mě Ben (šéf) posadil do raftu s lidmi. A na den a půl jsem si sedla za vesla. Je to něco fous jiného být na raftu sama a veslovat popředu a tak, aby ten parník jel tam, kam potřebuju a nesedal si na mělčiny a šutry a vybíral zatáčky a ale bavilo mě to :-) Ale dřina to teda je...

Jedou nás tři pádlovací lodě a dva gear boaty. Celé údolí je krásné a krajina se mění, takže je pořád na co koukat. Řeka má většinou hooodně široké, štěrkové, klikaté řečiště. Je dost málo vody, takže i dost mělčin. Ale i peřejky – většinou zatáčky proti skalám s různě rozházenými šutry. No a o jeden takový kamínek v zatáčce jsem krásně opřela gear boat... ( hned první půlden, co jsem na něj sedla) Už při nájezdu jsem viděla, že jsem netrefila zrovna ideální lajnu, abych vzala kámen zleva, tak jsem se to snažila poslat doprava, ale na to už nebylo moc času ani prostoru.. no a jak to asi mohlo dopadnout... chvíli jsem po něm poskakovala a snažila se vyrovnat balanc a doufala v zázrak, samozřejmě nemožný. Takže rozplavba. Ale vybrala jsem si krásné místo.. Hloubka, takže jsem se ani neomlátila, a pod zatáčkou klid na záchranu... A v pěti lidech jsme ho otočili zpátky docela lehce. V historii této společnosti prý asi třetí flip s gear boatem – docela úspěch ;-) Následující ráno dostávám do rukou vesla na celý den. Ale už se to obešlo bez koupele :-) Ale večer jsem se skoro ani nedočkala večeře a do spacáku padla jak mrtvolka.

Takže... jednoduchá, ale krásná řeka, fajn týden... spokojenost :-)

Waiatoto

Další krásná řeka :-) pro mě tentokrát bez pochodu, vezla jsem si zadek vrtulníkem ;-) ale od začátku...
Sraz ve Wanace, rozdílení materiálu, balení, převoz aut (fous přes 200 km)... koupání v jezeře... nákup... K pokladnám jsme, k obrovské radosti personálu, přisvištěli se třemi vrchovatými košíky asi 10 min po zavíračce... véča, víno...
Ráno míchám umyvadlo vloček, vařím hektolitr kafe a čaje a loučím se s celou výpravou (9 lidí). Půjdou dva dny pěšky přes sedlo a zítra večer se potkáme na Bonar Flats (nasedání na řeku), kam já zítra ráno přiletím.
Ale... znáte to s tím plánem...
Dopoledne dokupuju, co jsme včera nezvládli, tankuju... a nemůžu nastartovat... Několik chlápků od pumpy to zkoušelo a také nic... Pak přijel náklaďákem chlapík v montérkách, zkusil to, taky nic.. tak mě pozval ne kebab, že si to zatím odpočine, a pak to půjde.. Dali jsme si kebab, vrátili se, on si do toho sedl a na první otočení klíčkem nastartoval..

Plně naloženou károu (i místo spolujezdce mám až po střechu věcí) se závratnou rychlostí řítím přes Haast Pass do Haastu. Na místě odpovídajícímu popisu heliportu je jen pár polozřícených domů, plechové garáže plné vraků aut a různých strojů a bagr. Takže infocentrum. Paní za pultem netuší, kde by heliport mohl být, ale ochotně se vrhá do shánění pilota a telefonuje na všechny strany. Asi po dvou hodinách se ho podařilo sehnat (signál tu široko daleko není). Na papírek mi píše popis cesty, mám s ním sraz za 15 min. U polozřícenin a vraků jsem byla původně dobře. Za bagrem jsou další plechové „hangáry“ a v tom posledním stojí helikoptéra.
Jdeme si do jednoho z domečků dát kafe a domluva je jednoduchá. V devět ráno přijede, naložíme a poletíme. A když bude pršet, dáme si kafe a počkáme...
Parkuju v hangáru, vyhazuju všechen materiál z auta a trochu bezradně koukám na tu ooobrovskou hromadu věcí a na těch pár loďáků, do kterých se to musí vejít... Trochu boj, ale hotovo. Asi zázrak... nebo že bych byla tak šikovná? ;-)
Noc trochu šílená, přiletěli se sem před deštěm schovat asi všechny sandflies a všichni komáři z okolí.
V 9 ráno je tu pilot a oznamuje mi, že kvůli větru nemůže letět se sítí zavěšenou pod helikoptérou, vše musí dovnitř. Chvíli hledá po hangáru dveře od té mašinky, nakonec namontoval všechny, až na ty u sebe. Balení trvalo asi hodinu a chvílema to vypadalo dost beznadějně, ale nakonec jsme to dokázali (i když pro nás dva tam zbylo jen jedna a kousilíček sedačky) a můžeme letět. Je hnusně, přes kopce se letět nedá, letíme údolím řeky. Pořádně rozvodněná...
Pilot tak úplně neviděl, kde Bonar Flats jsou, ale nakonec jsme to pomocí mapy a dvou GPS našli a přistáváme na jednom z mála docela suchých míst snad dost vysoko nad řekou (stále trochu stoupá). Před odletem mi pilot ještě říká, ať v případě problémů napíšeme na zem vzkaz nebo jinak dáme signál, že většinou každé ráno a večer létají údolím lovit.
Mrholí. Foukám rafty, stavím z nich domeček na věci, nosím dříví.. A celý den nikde nikdo. Jdu spát docela brzy. Ještě někdy večer jsem ale proloupla oko a zpod plachty na mě do domečku koukal jelen. Naštěstí se ale asi lekl ještě víc, než já, a odešel.
Ráno se sice ještě trošku honí mraky, ale svítí sluníčko a přímo ze spacáku koukám na Mt Aspiring. Krasavec je to :-)
Suším vše, co se dá, sbírám další kopu dříví, značím cestu ze všech směrů, odkud by mohli přijít (až na tu, odkud nakonec přišli), zkouším rybařit (2x lezu pro třpytku na strom a jednou ji vyprošťuju zpod kamenu ze dna řeky...). Chodím dokola a čas od času pískám a volám, aby mě náhodou neminuli. Furt nikde nikdo. Odpoledne rozdělávám oheň a dělám maso, aby se nezkazilo.. Plameny vysoké asi tak jako já udržuju skoro do půlnoci a pískám a zpívám, abych byla i slyšet, ale nikdo nepřišel.
Budím se za svítání (jednak trochu nemůžu dospat a jednak tou dobou vstávají sandflies). Sbírám další dřevo – má včerejší vatřička skoro všechno spolykala. Nervozita, že stále nejdou....
Ale kolem poledne jsou tu :-)))))) Utahaní a hladoví a plní zážitků (ty z pochodu byly nakonec o dost silnější, než ty z vody). Zbytek dne zewling a pohoda, sluníčko svítí, sandflies ani moc nežerou.
Další den ráno balíme a vyplouváme. Vody je docela dost, ale dnes nic náročného, zatáčky a houpačka na vlnách a jedna větší peřejka :-)
Na Drake Flats zastávka u DOC chaty... luxusní hotýlek... zbytky matrací z palandy rozkousané od zviřátek po zemi, komín přivázaný ke stromu, kdysi prkená podlaha skoro neexistuje, osvětlení dírami ve stěnách... kniha hostů z roku 1994 a popsané asi 3 stránky (a to každý napsal celý odstavec ;-))
Přistáváme o kousek dál v ústí Drake River. Koupačka v parádní tůni pod vodopádem (no, zrovna hot pool to nebyl, ale faaajn :-)) a dřevo a oheň a véča.. a jako dezert pstruh z tůně.
Druhý den se řeka docela předvedla, peřej za peřejí a spousta boulder gardens :-) Do první peřeje jsem nezvolila úplně ideální nájezd a projíždím ji.. no jako pako... Kolem další peřeje rozestavujeme záchranáře (naštěstí nebyli potřeba) a jedeme jen s Honzou. Hezká je a dlouhá :-) šutry a díry, kličkování, ale sifony míjíme zdaleka :-) Další peřeje jsou už lehčí, ale dlouhé a navazují jedna na druhou :-) a kde náhodou ne, tam „hluchá“ místa vyplňují boulder gardens.
A večer rybí hody. V přítoku si plavčí a jen tak odpočívá spousta ooobrovských úhořů. Stačí si jen vybrat, před kterého šoupnout háček s kouskem masa (zbytek pstruha nebo dříve chyceného úhoře..), dívat se, jak to žere a v pravou chvíli zaseknout.. A výborní byli...
A ráno prší.. a pak je celý den šedo a chvílema prší, chvílema mrholí.. Několik menších peřejek a pak jedna fousek větší na závěr. Sem tam díra, velké vlny a na konci parádní tobogán kolem šutříku uprostřed řeky.
Dojezd docela dlouhý, široké štěrkové řečiště se spoustou zatáček, ale vody je dost, takže to s tím pádlováním zas až tak přehánět nemusíme.
Balíme, svážíme auta, kupujeme zmrzlinu a víno a uklízíme se na pláž, děláme oheň...

Karamea

"Ahoj, 25.1. pojedeme na Karamea r. - zapadni pobrezi na severu jizniho ostrova. Plan vypada asi takto: 25,26, pochod z vychodu od Motueky k rece, bud pouzijeme Wangapeka track, nebo Baton. Tim se dostaneme na Karamea bend, nebo Venus Creek.27 relax a prilet helikoptery s dvouma raftama a jednim kajakem [tech kajaku muze byt maximalne 3], ale teoreticky 5 tj 2 az 4 mista tezko tady popsat, jestli te to trochu zajima, tak se bud rozepisu, nebo si zatelefonujeme. 28,29,30,31 rafting
Presne to same se bude opakovat v terminu 1-6.2. tak se muzete pridat i sem
Reka: do obtiznosti 5, nektera mista se budou pretahovat, nedaji se vsechny sjet za stejneho prutoku.
Teoreticky muzes i guidovat raft, pokud si do nej sezenes kamarady.
Honza -----     potkali jsme se v Hiko kramu, shanel jsem bundu na kajak."
  Na takový mail není moc možností odpovědi... Pofrčím na druhý termín, abych mohla o týden déle pracovat. Ještě pár zpráv a týden a fous před akcí nakládám kajáček na střechu auta holek, které jedou o týden dříve. Helikoptéra poveze všechny věci najednou, aby se ušetřilo. Počká to tam na nás na chatě..

Plán krásný... a teď, jak to nakonec bylo...
31. 1. kolem třetí odpoledne přejíždím po mostě Karamea River a je mi jasné, že dnes po vodě nikdo nepřijede. Po lehkém deštíku (dva dny stěrače naplno) je řeka fous rozvodněná (louky s jezery, kalná hnědá voda, plovoucí stromy a kde co dalšího). Parkuju na vysedacím místě a vařím hrnec polévky, kdyby přišli pěšky... Nikde nikdo.. Uléhám brzy a nechávám si otevřené dveře. V noci mě budí ten hektolitr čaje, co jsem do sebe večer nalila a leknutím jsem to nestihla málem ani ze spacáku - u nohou mi spí do klubíčka stočený possum.

1. 2. ráno už řeka vypadá o mnoho lépe a svítí sluníčko. Nechávám v autě vzkaz, nějakou tu baštu a pifka a chci vyrazit na trek a odpol se zase vrátit. Těsně než jsem odešla, přijelo auto, ze kterého vylezl mokrej a špinavej chlápek v podvlíkačkách a triku s částí pralesa zamotanou v dredech „Honza, čau“..

Počasí se první partičce úplně nevyvedlo a řeka dost stoupla, takže se to rozhodli dojít od poslední chaty (Grays Hut) pěšky (10 km). Cesta pralesem nebyla ale úplně prošlapaná ani nejlépe značená, takže jim to trvalo asi 13 hodin (Honza vyrazil o den dřív). Kvůli dvoudennímu zdržení ale už druhá parta jet nestíhá, protože mají koupené letenky zpátky dom.

Jeden kajak a jeden raft je na Grays Hut a jeden kajak a jeden raft na Venus Hut (úplný začátek řeky). A my jsme tu dva. V infocentru žhavíme maily a facebooky a snažíme se sehnat někoho, kdo by s námi na řeku jel. Nic.

2.2. dopol ještě znovu kontrolujem poštu, ale žádné ohlasy. Vymýšlíme plán. Řeka klesla zpátky na rozumný stav, ale má znovu pršet. Takže kolem druhé odpoledne balíme spacáky a čelovky a vyrážíme směr Grays Hut. Leje jako z konve, ale je docela teplo. Cesta je psaná na 6 hodin, ale po návratu a vyprávění včerejší výpravy si nedělám sebemenší naděje, že bychom došli za světla. A ono jo :-) Úplně jsme neposlouchali značení a co to šlo, drželi jsme se v korytě řeky. No a po 3 ¾ hodinách jsme na chatě. Roztápíme krb a vaříme čínskou polévku a čaj.

Ráno je krásně. Modré nebe a sluníčko... foukáme raft, přivazujeme na něj Honzův kajak a vyrážíme do vln. A že docela byly :-) Krásné peřeje, zejména „Holy Shit“ nás trochu vyškolila – díra za dírou, pobíháme po raftu sem a tam a vyvažujem, co to dá... ale podařilo se a dokonce i lajnou, kterou jsme chtěli jet (Teda lajny byly dvě.. Při prohlížení jsme si říkali, že za první malou budeme mít dost času se rozhodnout, jestli doprava nebo doleva... ale nakonec jsme byli rádi, že nás ta „malá“ díra poslala docela rozumně do pravé cesty ;-)).

Asi tak za dvě a půl hoďky jsme dole. Oběd, mácháme, sušíme.. Internet, jestli s námi přeci jen někdo nechce zítra vyrazit na Venus Hut.. Žádné ohlasy..

Jedeme okouknout moře, ubytováváme se v nedostavěném hangáru (začalo fous pršet), rozvěšujeme všechnu tu mokrou nádheru a večeříme luxusní vejce se slaninou.

Ráno pořád mrholí. Balíme do loďáků, parkujeme Lůcu na konci řeky a Honzovou károu jedeme ještě asi 30 km na začátek Wangapeka Track a jdeme na to. Sem tam mrholí, sem tam je docela hezky. Všechny cesty jsou ale komplet pod vodou. Nahoru a dolů, proti proudu řeky, spousta brodů, nějaké swing bridge. Asi tak po dvou hodinách si vzpomínám, že klíče od Lůci, která je na konci řeky, jsem nechala u Honzy v autě... Za další chvilku se ozval Honza, že kromě klíčů zůstal v autě ještě vařič. Panoramata na Little Wanganui Saddle (1100 m) jsme si mohli jen představovat, ale u bivaku asi 15 min pod sedlem se mraky roztrhaly a kopce ukázaly :-)

Po 8 hodinách jsme na Taipo Hut. Už jsou tu dva Australani a jeden Němec a kouří se z komína... Rychlá koupel v řece a hupky dupky ke kamnům. Véča a záhy do spacáku.

Ráno opět leje jako z konve. Ale naštěstí ne dlouho. Sotva jsme dosnídali, ukázalo se sluníčko a vydrželo celý den.

Další pochod pralesem na Venus Hut. Nacházíme všechny zásoby a raft a kajáček a protože vody tu není moc a na déšť už to nevypadá, tak po větší dávce vloček přebalujeme, naloďujeme se a pádlujem kamenitými peřejkami na Crow Hut. Oheň, véča, hladový a zvědavý possum... pohoda.

Crow Hut – Roaring Lion Rapid. Chvílema peřejky, chvílema „Vltava“, krásná řeka, krásné okolí – jen čekám, kdy se na nás z džungle vyřítí tygr nebo opičák, ale nic.. ;-)

Dvě peřeje přetahujem – pořádné sifony. Poslední úsek nad Roaring Lion Rapid je volej a zvedá se protivítr.. trochu boj, ale jsme tu. Stavíme stan, balíme raft a čeká nás první přenáška. 800 m dlouhé sifoniště, kousky sem tam by jet šly, ale rovnou to přenést je pro nás jednodužší (hlavně teda pro mě, páč Honza si sfouknutý raft smotaný do úzké žížaly hází jakoby nic jako šálu kolem krku obnáší celou peřej). Za necelou hodinu jsme dole. Druhou várku poneseme zítra ráno, snad to pobereme najednou (krom našich věcí máme zásoby jídla a vína na 4 dny pro 6 lidí, jak to mělo být původně). Rychle vaříme véču, ale jíme už ve stanu, protože sandflies...

Představa nového přenášení mě ze spacáku úplně neláká a moc ji nepodpoří ani tisíce sandflies mezi vnitřkem a plachtou stanu a mrholení. Ale vločky, čaj a jdeme na to. Loďáky nejsou z nejlehčích, na kamenech trochu boj, ale po hodině a návštěvě jedné z děr mezi šutry jsme dole. Sušenky, kafe, ořechy, obléknout a jedeeem. Peřeje na sebe docela rychle navazují, prší, vody je dost a stále pomalu přibývá. Krásný kus řeky. Odpoledne přijíždíme na Grays Hut. Odevzdaně sedím na lavičce v chatě a láduju do sebe mussli a čokoládu. Mám toho dost... Ale dnes tu bude spát komerční výlet a prší a voda stoupá.. takže bude nejlépe, když to dojedem.

Vody je asi tak dvojnásobek, než když jsme tu jeli před pár dny (kousek pod chatou přitekla ještě jedna docela mohutná řeka – minule skoro suchý potůček). Znovu prohlížíme peřeje, úplně jiný charakter, díry a vlny fous povyrostly... ale otevřely se nové cesty. Jedeme všechno, paráda... Mezi peřejemi ještě doplňujeme energii čokoládami. Na konci ještě za odměnu pohoupání na vlnách a jsme dole.

Hodný pán z místní farmy nás odvezl pro auto a když jsme se vrátili, přinesl nám ještě sváču. Západ slunce u moře, sušíme, patláme palačinky a padáme do spacáků.

První vícedenní trip na takové řece... paráda...obrovské nadšení... a budou další :-)))))) (teda něco už bylo, jen nestíhám psát... ;-)) Fotek z Karamey moc není... ve dvou na jedné lodi se fotí těžko...

:-)

Vim, ze posledni dobou dopisovani blogu dost zanedbavam, ale nejak neni kdy... Tak jen kratce, dodatecne dopisu, jak to vlastne vsechno bylo a je.
Po praci na tresnich byl kratky vylet do Dunedinu a na Otago - Peninsula (lvouni i lachtani i tucnaci se nam ukazali :-) a na Moeraki boulders. Pocasi nam uplne nepralo, ale i tak bylo na co koukat a stalo to za to. Fotky dodam dodatecne, jeste jsem je, ostuda, nestahla...
Ted jsem na Westcoast (cesta sem byla 800 km se steraci pustenymi skoro stale naplno) a uzivam vody. Karamea River byla skvela - kombinace treku pralesem a vicedenni reky... Po drobnych komplikacich jsme cely vylet absolvovali ve dvou na raftu s navazanym kajakem... Trochu drina, ale parada...
Ususeno, prebaleno, opoustim Lucinku (bude na me nejakou dobu cekat bezpecne zaparkovana), presedam do Honzovy kary a vydavame se za dalsimi vicedennimi padlovacimi vylety :-)

Mt Judah, Mt McIntosh, Queenstown

Queenstown. Leje jako z konve... celý den... Obhlídka města, nákup a sháníme práci. Nic.

Městečko je to na parádním místě – hory, jezero, řeky... ale na mě trochu moc „Špindl“. Moc turistů, moc reklam, tahají tu z člověka peníze na každém kroku...

V pátek ráno ještě pár dalších marných pokusů najít job. Balíme a vyrážíme směr Glenorchy. Je krásně.

První noc chceme strávit na Heather Jock Hut a druhou na McIntosh Hut (obě jsou free). Zezačátku mi chybí kolo, stoupáme po polňačce. Chvílema po ní teče potok, často malé potoky křižujeme (celé tři dny je to tak, není potřeba s sebou nosit moc vody). Mají tu vtipné značení lopatami, chi.

Cestou vidíme spoustu pozůstatků po dolování slídy – stroje, trubky, železo, koleje... Domečky po hornících jsou některé nechané jako jakýsi skanzen, z některých jsou udělané jednoduché chajdy na přespání. Sem tam jdeme i okolo vstupů dp štol, ale vlézt se tam nedalo, páč byly plné vody..

Panoramata opět nezklamala, nebe je modré, tekže vidíme, kam až nám kopce dovolí, některé travnaté, některé skalnaté, a také spousta sněhových a ledových. Oceňuji množství vody všude kolem, sluníčko pálí a je vedro.

Heather Jock Hut je asi nejmenší chaloupka, jakou jsem kdy viděla. Jsou tu tři postele a přístěnek s mini kamínky (bohužel jen dekorace – komín je odpojený a ucpaný a i kamnům dost částí chybí) a na zemi místo sotva pro dva lidi. Dva lidé už tu bydlí. Dáváme sváču, Vítek zůstává odpočívat a já se vydávám do kopce. Na Mt Alaska už je bohužel pozdě, ale ani z Mt Judah nebyly špatné výhledy :-)

Večer nás přiletěl navštívit horský papoušek Kea – drzé zviřátko se zobákem budícím respekt. Vítr se večer opět dpst předváděl a hozmluvil mi spaní pod hvězdami. Na zemi v domečku ale foukalo tak, že jsem klidně mohla spát venku.

Ráno rozmrzám při snídani na sluníčku a vydáváme se do údolí k řece. Chvílema trochu hledáme cestu, asi jim došly značící lopaty.

River crossing fajn, vody do půlky stehen, ještě trošku a řeka by se dala jet :-) ale nešlo by ji přebrodit. Potkáváme Francouze, který se, na rozdíl od nás, nezdržuje se zouváním a do řeky se vrhá v pohorách. Dál pokračujeme spolu, jde na stejnou chatu.

Od řeky je to docela kopec a sluníčko nám dává co proto, ani vítr nefouká, potoky a potůčky na cestě jsou příjemné.

McIntosh Huts jsou dvě chaty, jedna rozpadlá a jedna hezká, nově daná do kupy (píšou 8 postelí, ale vyspalo by se víc lidí a i na zem by se vešla spousta, chata je docela velká). Jen kadibudka je natočená špatným směrem – zády k výhledům.

Sváča a vzhůru na vrcholy. Na Mt McIntosh jsme asi za půl hodinky. Chvilku se kocháme a hledáme nejvhodnější cestu na Black Peak. Vítek se vrací na chatu a já s Remim (Francouz v mokrých botách) jsme zamířili přímo na druhý vrchol. Odtud se to zdá kousek a když to vezmema tudy zkratkou, nebudeme muset sestoupit až dolů na cestu, napojíme se na ni později a výš a musíme tam být za chvíli. No, zkratka nezklamala... o co delší, o to horší... Slézáme několika komíny, na dno úplně nevidíme, skála se drolí a hlína sype. A jasně, že jsme nakonec museli slézt až úplně dolů...

Na Black Peak je to pěkná dálka a ještě větší výška (konec pro změnu po suti), ale stojí za to :-) Ani tu moc nefouká, docela dlouho sedíme, kocháme se výhledy a probíráme všechno možné.

I cestu zpět na chatu jsme si udělali zajímavou, opět se nám nechtělo zbytečně klesat, takže traverzujeme po suti, po klouzavé trávě a mezi ostrýma tvrdýma píchavýma kytkama.

Vaříme a večeříme venku, a užíváme si další západ slunce. Kea si dnes přivedl i kámoše :-)

Ráno nikam nespěcháme. Snídaně na sluníčku před chatou. Ať si sednu kterýmkoli směrem, stejně se furt otáčím za tím nejvyšším kopcem s velikým ledovcem...

Dolů jdeme jinudy, ze sedla pod chatou nahoru na hřebínek, kus po něm a pak stále podle plotu až dolů. Cesta tu žádná není, je to docela sešup dolů vysokou travou – drny tvoří fajn schody.

Dole kousek mezi ovcemi a šup do lesa. Tady už není ani náznak cesty, podél plotu se jít nedá. Nevím, kdy tudy naposled někdo šel, ale už to musí být hooodně dávno. Trocha prodírání větvemi a křovím, ale nakonec jsme na silnici asi půl kilometru od auta. Vedro... Jedeme se vykoupat do Wakatipu. No, úplně teplé není... I kiwácké děti, které se koupou leckde (podezírám je, že jsou křížené s tučňáky), na sobě mají neoprény a je jich tu pomálu. Ale statečně se vrhám do vln a dokonce několikrát ;-)

I pondělní hledání práce je neúspěšné. Zato mě chytla pobřežní hlídka za to, že jsem neměla vestu, když jsem se jela proojet kousek po jezeře. Musela jsem nastoupit k pánovi do člunu i s kajakem, ani mě nenechal ten kousek dojet zpět...

Odpol jedeme okouknout Shotover. Jet boats vypadají fajn, ale je to průmysl... davy lidí tam a zpět... Sbírám rozumy a kontakty u místních raft guidů a potkávám Mathewse (Francouz z kajakárny).

Úterní ranní pohovor na bazéně byl docela zajímavý, zpovídali mě dlouho a asi jsem je nevyplašila ani svou angličtinou, protože mě chtějí na učení školního plavání a holiday programy pro děti. Bohužel jen na dvě hodiny denně...

Večer jedu s Mathewsem a ještě jedním Kiwákem na Kawarau. Má „fous“ víc vody, než by měla mít. Mezi skalami se to pěkně vaří, víry a karfióly najsou z nejmenších. Ale po úvodních dvou eskymácích hned v první zatáčce (na první pokus neklapl ani jeden...) už plavba proběhla celkem hladce :-)

Ani středeční ráno na práci nic nezměnilo. Hledám na netu práci na farmách a na první telefonát a návštěvu kanceláře v Alexandře jdeme od zítra trhat třešně k Roxburgu :-)

Na jih (na sever až později ;-))

Cestou na ferry do Wellingtonu ještě zastávka v Otaki – městečko, kde není snad nic jiného, než outletové krámy. My se vrháme do Icebreakerového outletu a o „pár“ dolarů lehčí pokračujem na jih. Koupit lístek na ferrynu a hurá do víru hlavního města.

Wellington není z nějvětších měst a centrum projde člověk za chviličku. Okukujem loďky v přístavu, mosty a loděnice, divadlo a radnici a vilovou čtvrť s parádním výhledem na moře. Nejvíce času jsem strávila v muzeu Te Papa... A to jsem ho zdaleka nestihla celé..

Na trajekt nasedáme 18:30 za skoro sluníčka. Vítr se nás sice snaží sfouknout z paluby, ale nedáme se a kocháme se výhledy. Déšť, který se spustil na otevřeném moři, nám to ale rozmluvil. Naštěstí nepršelo dlouho a než jsme zbaštili fish and chips, prolezli loď (hlavně já...) a prolistovali palubní časopis, je zase hezky. No dobře, fíčí jak o život a mraky jsou nízko, ale neprší... Šup zpátky na palubu, loď teď dost kličkuje mezi ostrovy a ostrůvky a je stále na co koukat.

Do Pictonu přijíždíme ve 21:30, akorát, když rozsvěcí světla.

Ještě chvíle za volantem a parkujem na odpočívadle u oceánu (jak jsme zjistili ráno, o pláž jinde, než bydlí lachtani :-)) kousek před Kaikurou.

Ráno je šedo, ale neprší. Startujem Lucinku a vydáváme se na dlooouhou cestu do Queenstown. První zastávka je ale hned za zatáčkou. Všude, kam oko dohlédne, se tu na kamenech povalují lachtani. Jsou krásní (mimo ZOO jsem je ještě nikdy neviděla...), fotím asi milión fotek a na dalších plážích znovu a znovu. Mladí jsou hraví a blbnou a perou se, starší jsou pěkní lenoši.. Jen tak se válí a ani se nepohnou. Chci si jít nějákého podrbat, ale Vítek mi to dost důrazně zakazuje, tak jedeme dál. Ale opět jen pár zatáček, než na mé „honem rychle zastav“ parkujeme u krajnice a pozorujeme delfíny :-)))))) Nejsou sice úplně na dosah ruky, ale stejně nádhera :-) Předvádí se ve skocích a já od nich nemůžu odtrhnout oči.

A pak už jen jedeme a jedeme... Ještě jedna zastávka u přepadu mezi jezery Pukaki a Tekapo. OOObří šlajsna. Na kajaku by tam člověk ani nebyl vidět...

Poslední úsek před Queenstown projíždíme mezi loukami, kde se pasou ovce Icebreakeřice. Vypadají jako úplně normální ovce...

Ve městě nás ubytovává Vítkův kámoš u sebe v obýváku v domě na Sunshina Bay. Peču chleba a koláč, začínáme shánět práci.

Mt Taranaki

Budík nás ze spacáků tahá opět brzy... Čeká nás okolo autem do Dawson Falls a pak hurá na kopec. Ani ráno na Cape Egmont není k zahození – moře, maják, sluníčko, nebe bez mráčku a parádní výhled na Mt. Taranaki :-)

Odjezd se nám fous posouvá – Honza dost bojuje se svými vnitřnostmi. Maroda nakonec ubytováváme v Dawson Falls v Konini Lodge ($20 a dost fajnová) a v půl jedenácté vyrážíme vzhůru směr Syme Hut. Jakou jinou cestu k vrcholu bychom si také měli vybrat, když tato je popisována jako nejnáročnější, že... ne, důvodem je noc na Syme Hut, která stojí na vedlejším vrcholu sopky téměř ve dvou tisících metrech, je z ní rozhled daleko na všechny strany a slibují tu jeden z nejkrásnějších západů slunce.

S nějakými serpentýnami se tady nezdržují, většina stoupání je přímo vzhůru po různě vysokých a různě tvarovaných schodech. Sluníčko pálí, co to dá. Nad hranicí křoví a vysoké trávy vystřídala schody sypající se suť. Na chatě má být jen 10 postelí, karimatky si nenesem a vyrazili jsme poměrně pozdě, takže cestou trochu nervózně pokukujeme po lidech stoupajících stejným směrem, počítáme je a doufáme, že na nás nějaká místa zbudou.

Syme Hut. Jsou tu na noc zatím jen dva lidé z Taurangy. (Psáno je sice 10 postelí, ale pohodlně by se vyspalo klidně 16 lidí) Lada s Jíťou zůstávají na chatě a já, Vítek a Karlos (a samozřějmě Karel s Žabákem) vyrážíme na vrchol. Původně jsme chtěli jít zítra, ale hlásí „mostly cloudy“. Hned na začátku výstupu potkáváme tři Kiwáki, kteří nás straší zmrzlým sněhem pod vrcholem a ptají se, zda máme mačky a cepíny. Suť se sype pod nohama, kopec se, potvora, neustále utahuje a vítr nám trochu narušuje stabilitu. Po počátečních rozpacích, že mi na zádech něco chybí, si docela užívám, že jdu „na dámu“ bez batohu ;-) Chvíli to vypadalo, že se nám kopec schová v mraku a na vrcholu si uvidíme sotva na špičky bot, ale vítr mu rychle vysvětlil, že má táhnout jinam. Zmrzlé sněhové pole bylo dlouhé asi 10 metrů a byly v něm vykopané schody protáté až na kameny...

Vrchoool :-))) Oblékáme bundy, natahujeme kapucy... a... paráda :-) kráter je plný sněhu a výhled na všechny strany dodaleka :-) I celé Tongariro vidíme :-)

Cestu dolů je rychlovka. Kloužeme střídavě sutí a po sněhu. A v chatě zasloužené pifko a polévka. Z okna „kuchyně“ je výhled na nasvícenou Taranaki :-) A průzorem v kadibudce se můžete pokochat Mt Ruapehu ;-D

Vítr sílí, v chaloupce je fajn. Ale západ si jdeme (péřovce a kulichu) vychutnat ven. Zapadá do moře ;-)

Ještě chvilka při svíčkách. Karlos počítá, zda světla, která viděl na obzoru na moři nemohou být majáky z Austrálie...

Budík zvoní ještě za tmy... na východ... nechce se z vyhřátého spacáku... ale stálo to za to :-) ale šup zpátky a dospat do rána.

Ale o dospání se v mém případé moc mluvit nedalo... nevím, co mě prohánělo, jestli jsem něco špatného snědla nebo vypila, nebo jestli byl vrchol tak krásný, až jsem se z toho pos....

Vyrážíme za krásného počasí, dole už je ale šedo a hora není vůbec vidět. Teda řeknu vám, najít cestou dolů vhodné kryté místo (a že jsem jich potřebovala), není žádný med... Suť bez jediného většího kamene na schování, vyvýšené schody a džungle na mačetu... Ale dopadlo to dobře...

Dole se loučíme s ostatními a vydáváme se na jih...

Cestou skvělá koupelna v Rangitiki River dokonce i s teplou vodou :-) A free DOC tábořiště...

Protože blog píšu trochu ze zpožděním, tak ve zkratce co a jak teď... Trháme třešně u Rouxbourgh – do konce ledna. Většinu mého jídelníčku tvoří třešně a meruňky (ale břicho se s tím zatím vyrovnává lépe, než s Mt Taranaki ;-)) Kolektiv fajn a spaní free u rybníčku za městem. Včem dík za komentáře, maily, sms, vzkazy... pište, pište, ať také vím, jak se máte a co se děje :-)

Wanganui River, letní Silvestr a Cape Egmont

Po ťapání v Tongariro National Park trocha autoturistiky... Frčíme do Pipiriki a odtud údolím řeky Wanganui až do stejnojmenného města, kde řeka ústí do Tasmanova moře. Původně jsme řeku chtěli jet na kanoích, je to nejdelší splavná řeka na Novém Zélandu a jede se asi 5 dní. Odradily nás ceny půjčovného za lodě... Ale když to tak cestou pozorujem, o moc jsme nepřišli... údolí je krásné, ale stále stejné a řeka sice teče, ale žádné peřejky. Na den nebo dva může být fajn, ale pět dní by bylo dlouhých.

Nevím, jakými všemi zkratkami to Vítek vzal, ale během chvíle jsme projeli Jeruzalém, Londýn a Athény... ;-)

Ve Wanganui čekáme na Karlose s Jíťou, kteří se zasekli na vrakovišti/muzeu, nakupujeme a já neodolávám trochu netradičně pojatému dětskému hřišti :-)

Nocujeme na pláži přímo u ústí Wanganui River. Ty západy Slunce se neokoukají.. zase jeden parádní :-)

Silvestr. Ráno přepadáme místní knihovnu a dopoledne trávíme na internetu. A pak hurá k moři. Waverley Beach – Cave Beach. Zvláštní trávit poslední den roku v létě na pláži. Ale fajn :-) Nakukujeme do jeskyní a brouzdáme mořem (namočit se v něm dá, ale zrovna kafe to není a pro změnu docela fouká).

Na večer parkujeme na útesu nad mořem, baštíme steaky a salát a mícháme vodku s džusem... Letos vstoupíme do nového roku jako první na světě :-)

Půlnoční přípitek se nám nakonec asi o dvě hodiny posunul, Lada s Honzou přijeli až kolem druhé ráno... ale co z toho... TAK ŠŤASTNEJ A VESELEJ

Nevím, kdo mi to poradil, ale lezu na střechu Lucinky, sedám do kajaku a beru do ruky pádlo, abych do nového roku nepřišla jen tak pěšky...

Dopol jedeme s Vítkem prozkoumat Dawson Falls – infocentrum, spaní, počasí, chaty... a okouknout vodopád. S ostatními se opět setkáváme odpoledne na Ohakune Beach. Novoroční koupačka v moři a pokračujeme na Cape Egmont. Přímo u moře pod majákem je skvělé místo na spaní. Jen tu trochu fouká, ale už si asi nepamutuji, kdy jsem naposledy zažila bezvětří.

Jdem obhlédnout maják – opět kochačka – výhledy na moře a na Mt Taranaki (zítra na ni vyrážíme)... Obdivujeme windsurfaře ve vlnách, borci..

K novoroční véče vařím čočku s masem a se zelím. A zase jeden úžasný západ Slunce :-)

Tongariro National Park

Na Štěpána v 7:20 vyrážíme na Tongariro Alpine Crossing. Jdeme opačným směrem, než popisují všechny průvodce a plánky (z Ketetahi Car park – nesmí se tu spát a není tu voda!!!), stoupáme tedy o 400 výškových metrů víc, než Karlos s Jíťou, kteří jdou proti nám. Stoupání je dlooouho lesem a po schodech – lépe to jít nahoru, než dolů... Nad hranicí lesa (džungle..) se otevírají první výhledy. Taupo Lake se po ránu shovává v mracích, ale až budeme nahoře, tak se nám ukáže :-)

Míjíme pořádně čmoudící Ketetahi Hot Springs a Ketetahi Hut a dál stoupáme červenou měsíční krajinou až do sedla nad Central Crater a Blue Lake. Tyčinka, chvíle kochání a pár fotek a šlapem dál. Stoupání kolem Emerald Lakes na Red Crater je celé sutí a sype se pod nohama. Začínáme potkávat lidi, kteří jdou proti nám (až doteď jsme potkali jen asi tři – další výhoda našeho směru).

Red Crater parádní (na útvaru uvnitř jsme se všichni shodli na první pohled... kdo tam nebyl, nebojte, ani na fotkách nejde přehlédnout) a ty panoramata... ;-)

Odbočka na Mt Tongariro – trochu foukalo, ale byla odsud vidět Mt Taranaki vystupující z mraků.

Dolů do South Crater – také si pěkně čmoudil... Nechápu z čeho, ale rozte tu spousta malilinkatých bílých kytiček.

Mangatepopo Saddle... Hurá na Mt Ngauruhoe. 600 výškových metrů přímo nahoru sypající se sutí... Kousek to šlo ošidit po skalnatém hřebínku, ale jinak tři kroky nahoru a o dva zpět dolů... Cestou potkáváme Karlose s Jíťou a vyměňujeme si klíčky od aut (není to okruh a místní doprava mezi startem a cílem není z nejlevnějších...).

Vrchol... panoramata :-) … červené kameny částečně vysněžený kráter... a tisíce a tisíce berušek.. čert ví, kde se tu berou.. Opět fotíme Ruapehu a Taranaki a Red Crater a Taupo Lake...

Cesta dolů rychlovka. Pak dloouhé údolí a jsme u auta. Karlos nás varoval, že můžeme mít problémy se startováním, ale po prvních pár pokusech motor běží.

Parádní spaní u mostu přes Wakapapaiti River. Po chvíli bloudění doráží i Karlos s Jíťou naší Lucinkou. Využíváme koupelny pod mostem – kohoutek s teplou vodou se ale nějak porouchal nebo co... Véča, chvíle plánování, člověče nezlob se a šup do pelechu.

Ráno nás budík nekompromisně tahá ze spacáku opět brzy... 6:30... chceme jít na Mt Ruapehu. Ale.. jak praví staré známé moudro „plán je od slova planý“... Karlos dlooouho přemlouvak KAJaka, aby nastartoval, ale marně.. motor stále mlčí... Soukáme se všichni do Lucinky a frčíme do Wakapapa. Ruapehu je schovaná v hustých šedých mracích.V Íčku se dozvídáme předpověď – dnes zataženo, nahoře déšť a sněžení a vítr 100 m/s, zítra heavy rain celý den, pozítří hezky. Měníme kurz na Tongariro Fall a Tama Lakes. Všechny okolní vrcholy jsou celý den v mracích, ale neprší. Vodopád hezký, jezera také, cesta otevřenou sopečnou krajinou – spousta kamení a malinkých kytiček, zpět podél řeky – fajn výlet.

Večer Karlos opravuje KAJaka :-) a v noci se spouští pooořádný slejvák. A trvá celý další den až do večera. Za pár metrů od auta k public shalter ve Wakapapa (zásuvka, záchody, voda) jsem promočená na kost... Nabíjíme co se dá, stahujeme fotky, snídáme.. Pak dlouhá návštěva místního infocentra – moc hezké – udělané jako muzeum. Nákup a zpět na oblíbené místo k Wakapapaiti River. Všechny okolní řeky a potoky se pořádně rozvodnily. Vyhlížím vodáky, ale nikde nikdo... Večer už neprší, večeříme venku.

Ráno azuro. Startujeme Toyotky a frčíme do lyžařského centra pod Ruapehu. Výstup si lze zkrátit lanovkou ($24, pěšky hodina), jdeme po svých. U mezistanice pár chat a ta nejmenší z vlnitého plechu tu stojí už od roku 1923. Na svazích vlevo od nás se natáčel Mordor – těžko hledat vhodnější místo. A už jsme u sněhu, nemůžu si odpustit alespoň mini sněhuláka ;-) Celá cesta je neznačená a lidé se od konce lanovky vydávají různými směry. Po poradě s mapou stoupáme na hřeben, částečně po sněhu, trocha lezení po kamenech. A po hřebeni podél údolí, o které se zjevně dost dohadují láva a ledovec. Celou cestu modré nebe, kocháme se panoramaty a fotíme asi milión fotek (to zase bylo přebírání a vybírání... zlaté analogové foťáky, to člověk vyfotil 32 snímků za několik dní...)

První jezírko je plné ker. Od domečku na okraji kráteru je vidět i druhé, trochu kouřící, prý nezamrzá ani v zimě. Obídek, narozeninový dort pro Karlose a Jíťu (jen svíčku jim vítr pořád sfoukával, neřád...). Nakonec Karlos našel i vchod do nouzového přístřešku... komínem ;-)

Začínají se honit mraky. Většinu cesty dolů kloužem po sněhu, Karlos trénuje telemark :-) Ještě andělíčky (studí, studí v těch šortkách a tričku...). Pod lanovkou volíme trochu jinou cestu, než nahoru. Menší lezecká vložka – jednu krátkou stěnku slézáme komínem. A Jíťa zjistila, jaká je pro ni nejdůležitější horolezecká výbava... Jste zvědaví? Mrkněte na fotky ;-)

Večer opět stejné spací místo, koepelna pod mostem (teplý kohoutek ještě nikdo neopravil...), véča a... DOCácký ranger, který nás s úsměvem vyexpedoval do nedalekého kempu. Byl plný, ale na jednu noc to zas tak nevadilo a $4 za osobu. Doteď jsme spali zadarmo :-)