Tongariro National Park

Na Štěpána v 7:20 vyrážíme na Tongariro Alpine Crossing. Jdeme opačným směrem, než popisují všechny průvodce a plánky (z Ketetahi Car park – nesmí se tu spát a není tu voda!!!), stoupáme tedy o 400 výškových metrů víc, než Karlos s Jíťou, kteří jdou proti nám. Stoupání je dlooouho lesem a po schodech – lépe to jít nahoru, než dolů... Nad hranicí lesa (džungle..) se otevírají první výhledy. Taupo Lake se po ránu shovává v mracích, ale až budeme nahoře, tak se nám ukáže :-)

Míjíme pořádně čmoudící Ketetahi Hot Springs a Ketetahi Hut a dál stoupáme červenou měsíční krajinou až do sedla nad Central Crater a Blue Lake. Tyčinka, chvíle kochání a pár fotek a šlapem dál. Stoupání kolem Emerald Lakes na Red Crater je celé sutí a sype se pod nohama. Začínáme potkávat lidi, kteří jdou proti nám (až doteď jsme potkali jen asi tři – další výhoda našeho směru).

Red Crater parádní (na útvaru uvnitř jsme se všichni shodli na první pohled... kdo tam nebyl, nebojte, ani na fotkách nejde přehlédnout) a ty panoramata... ;-)

Odbočka na Mt Tongariro – trochu foukalo, ale byla odsud vidět Mt Taranaki vystupující z mraků.

Dolů do South Crater – také si pěkně čmoudil... Nechápu z čeho, ale rozte tu spousta malilinkatých bílých kytiček.

Mangatepopo Saddle... Hurá na Mt Ngauruhoe. 600 výškových metrů přímo nahoru sypající se sutí... Kousek to šlo ošidit po skalnatém hřebínku, ale jinak tři kroky nahoru a o dva zpět dolů... Cestou potkáváme Karlose s Jíťou a vyměňujeme si klíčky od aut (není to okruh a místní doprava mezi startem a cílem není z nejlevnějších...).

Vrchol... panoramata :-) … červené kameny částečně vysněžený kráter... a tisíce a tisíce berušek.. čert ví, kde se tu berou.. Opět fotíme Ruapehu a Taranaki a Red Crater a Taupo Lake...

Cesta dolů rychlovka. Pak dloouhé údolí a jsme u auta. Karlos nás varoval, že můžeme mít problémy se startováním, ale po prvních pár pokusech motor běží.

Parádní spaní u mostu přes Wakapapaiti River. Po chvíli bloudění doráží i Karlos s Jíťou naší Lucinkou. Využíváme koupelny pod mostem – kohoutek s teplou vodou se ale nějak porouchal nebo co... Véča, chvíle plánování, člověče nezlob se a šup do pelechu.

Ráno nás budík nekompromisně tahá ze spacáku opět brzy... 6:30... chceme jít na Mt Ruapehu. Ale.. jak praví staré známé moudro „plán je od slova planý“... Karlos dlooouho přemlouvak KAJaka, aby nastartoval, ale marně.. motor stále mlčí... Soukáme se všichni do Lucinky a frčíme do Wakapapa. Ruapehu je schovaná v hustých šedých mracích.V Íčku se dozvídáme předpověď – dnes zataženo, nahoře déšť a sněžení a vítr 100 m/s, zítra heavy rain celý den, pozítří hezky. Měníme kurz na Tongariro Fall a Tama Lakes. Všechny okolní vrcholy jsou celý den v mracích, ale neprší. Vodopád hezký, jezera také, cesta otevřenou sopečnou krajinou – spousta kamení a malinkých kytiček, zpět podél řeky – fajn výlet.

Večer Karlos opravuje KAJaka :-) a v noci se spouští pooořádný slejvák. A trvá celý další den až do večera. Za pár metrů od auta k public shalter ve Wakapapa (zásuvka, záchody, voda) jsem promočená na kost... Nabíjíme co se dá, stahujeme fotky, snídáme.. Pak dlouhá návštěva místního infocentra – moc hezké – udělané jako muzeum. Nákup a zpět na oblíbené místo k Wakapapaiti River. Všechny okolní řeky a potoky se pořádně rozvodnily. Vyhlížím vodáky, ale nikde nikdo... Večer už neprší, večeříme venku.

Ráno azuro. Startujeme Toyotky a frčíme do lyžařského centra pod Ruapehu. Výstup si lze zkrátit lanovkou ($24, pěšky hodina), jdeme po svých. U mezistanice pár chat a ta nejmenší z vlnitého plechu tu stojí už od roku 1923. Na svazích vlevo od nás se natáčel Mordor – těžko hledat vhodnější místo. A už jsme u sněhu, nemůžu si odpustit alespoň mini sněhuláka ;-) Celá cesta je neznačená a lidé se od konce lanovky vydávají různými směry. Po poradě s mapou stoupáme na hřeben, částečně po sněhu, trocha lezení po kamenech. A po hřebeni podél údolí, o které se zjevně dost dohadují láva a ledovec. Celou cestu modré nebe, kocháme se panoramaty a fotíme asi milión fotek (to zase bylo přebírání a vybírání... zlaté analogové foťáky, to člověk vyfotil 32 snímků za několik dní...)

První jezírko je plné ker. Od domečku na okraji kráteru je vidět i druhé, trochu kouřící, prý nezamrzá ani v zimě. Obídek, narozeninový dort pro Karlose a Jíťu (jen svíčku jim vítr pořád sfoukával, neřád...). Nakonec Karlos našel i vchod do nouzového přístřešku... komínem ;-)

Začínají se honit mraky. Většinu cesty dolů kloužem po sněhu, Karlos trénuje telemark :-) Ještě andělíčky (studí, studí v těch šortkách a tričku...). Pod lanovkou volíme trochu jinou cestu, než nahoru. Menší lezecká vložka – jednu krátkou stěnku slézáme komínem. A Jíťa zjistila, jaká je pro ni nejdůležitější horolezecká výbava... Jste zvědaví? Mrkněte na fotky ;-)

Večer opět stejné spací místo, koepelna pod mostem (teplý kohoutek ještě nikdo neopravil...), véča a... DOCácký ranger, který nás s úsměvem vyexpedoval do nedalekého kempu. Byl plný, ale na jednu noc to zas tak nevadilo a $4 za osobu. Doteď jsme spali zadarmo :-)