Mt Taranaki

Budík nás ze spacáků tahá opět brzy... Čeká nás okolo autem do Dawson Falls a pak hurá na kopec. Ani ráno na Cape Egmont není k zahození – moře, maják, sluníčko, nebe bez mráčku a parádní výhled na Mt. Taranaki :-)

Odjezd se nám fous posouvá – Honza dost bojuje se svými vnitřnostmi. Maroda nakonec ubytováváme v Dawson Falls v Konini Lodge ($20 a dost fajnová) a v půl jedenácté vyrážíme vzhůru směr Syme Hut. Jakou jinou cestu k vrcholu bychom si také měli vybrat, když tato je popisována jako nejnáročnější, že... ne, důvodem je noc na Syme Hut, která stojí na vedlejším vrcholu sopky téměř ve dvou tisících metrech, je z ní rozhled daleko na všechny strany a slibují tu jeden z nejkrásnějších západů slunce.

S nějakými serpentýnami se tady nezdržují, většina stoupání je přímo vzhůru po různě vysokých a různě tvarovaných schodech. Sluníčko pálí, co to dá. Nad hranicí křoví a vysoké trávy vystřídala schody sypající se suť. Na chatě má být jen 10 postelí, karimatky si nenesem a vyrazili jsme poměrně pozdě, takže cestou trochu nervózně pokukujeme po lidech stoupajících stejným směrem, počítáme je a doufáme, že na nás nějaká místa zbudou.

Syme Hut. Jsou tu na noc zatím jen dva lidé z Taurangy. (Psáno je sice 10 postelí, ale pohodlně by se vyspalo klidně 16 lidí) Lada s Jíťou zůstávají na chatě a já, Vítek a Karlos (a samozřějmě Karel s Žabákem) vyrážíme na vrchol. Původně jsme chtěli jít zítra, ale hlásí „mostly cloudy“. Hned na začátku výstupu potkáváme tři Kiwáki, kteří nás straší zmrzlým sněhem pod vrcholem a ptají se, zda máme mačky a cepíny. Suť se sype pod nohama, kopec se, potvora, neustále utahuje a vítr nám trochu narušuje stabilitu. Po počátečních rozpacích, že mi na zádech něco chybí, si docela užívám, že jdu „na dámu“ bez batohu ;-) Chvíli to vypadalo, že se nám kopec schová v mraku a na vrcholu si uvidíme sotva na špičky bot, ale vítr mu rychle vysvětlil, že má táhnout jinam. Zmrzlé sněhové pole bylo dlouhé asi 10 metrů a byly v něm vykopané schody protáté až na kameny...

Vrchoool :-))) Oblékáme bundy, natahujeme kapucy... a... paráda :-) kráter je plný sněhu a výhled na všechny strany dodaleka :-) I celé Tongariro vidíme :-)

Cestu dolů je rychlovka. Kloužeme střídavě sutí a po sněhu. A v chatě zasloužené pifko a polévka. Z okna „kuchyně“ je výhled na nasvícenou Taranaki :-) A průzorem v kadibudce se můžete pokochat Mt Ruapehu ;-D

Vítr sílí, v chaloupce je fajn. Ale západ si jdeme (péřovce a kulichu) vychutnat ven. Zapadá do moře ;-)

Ještě chvilka při svíčkách. Karlos počítá, zda světla, která viděl na obzoru na moři nemohou být majáky z Austrálie...

Budík zvoní ještě za tmy... na východ... nechce se z vyhřátého spacáku... ale stálo to za to :-) ale šup zpátky a dospat do rána.

Ale o dospání se v mém případé moc mluvit nedalo... nevím, co mě prohánělo, jestli jsem něco špatného snědla nebo vypila, nebo jestli byl vrchol tak krásný, až jsem se z toho pos....

Vyrážíme za krásného počasí, dole už je ale šedo a hora není vůbec vidět. Teda řeknu vám, najít cestou dolů vhodné kryté místo (a že jsem jich potřebovala), není žádný med... Suť bez jediného většího kamene na schování, vyvýšené schody a džungle na mačetu... Ale dopadlo to dobře...

Dole se loučíme s ostatními a vydáváme se na jih...

Cestou skvělá koupelna v Rangitiki River dokonce i s teplou vodou :-) A free DOC tábořiště...

Protože blog píšu trochu ze zpožděním, tak ve zkratce co a jak teď... Trháme třešně u Rouxbourgh – do konce ledna. Většinu mého jídelníčku tvoří třešně a meruňky (ale břicho se s tím zatím vyrovnává lépe, než s Mt Taranaki ;-)) Kolektiv fajn a spaní free u rybníčku za městem. Včem dík za komentáře, maily, sms, vzkazy... pište, pište, ať také vím, jak se máte a co se děje :-)