Mt Judah, Mt McIntosh, Queenstown

Queenstown. Leje jako z konve... celý den... Obhlídka města, nákup a sháníme práci. Nic.

Městečko je to na parádním místě – hory, jezero, řeky... ale na mě trochu moc „Špindl“. Moc turistů, moc reklam, tahají tu z člověka peníze na každém kroku...

V pátek ráno ještě pár dalších marných pokusů najít job. Balíme a vyrážíme směr Glenorchy. Je krásně.

První noc chceme strávit na Heather Jock Hut a druhou na McIntosh Hut (obě jsou free). Zezačátku mi chybí kolo, stoupáme po polňačce. Chvílema po ní teče potok, často malé potoky křižujeme (celé tři dny je to tak, není potřeba s sebou nosit moc vody). Mají tu vtipné značení lopatami, chi.

Cestou vidíme spoustu pozůstatků po dolování slídy – stroje, trubky, železo, koleje... Domečky po hornících jsou některé nechané jako jakýsi skanzen, z některých jsou udělané jednoduché chajdy na přespání. Sem tam jdeme i okolo vstupů dp štol, ale vlézt se tam nedalo, páč byly plné vody..

Panoramata opět nezklamala, nebe je modré, tekže vidíme, kam až nám kopce dovolí, některé travnaté, některé skalnaté, a také spousta sněhových a ledových. Oceňuji množství vody všude kolem, sluníčko pálí a je vedro.

Heather Jock Hut je asi nejmenší chaloupka, jakou jsem kdy viděla. Jsou tu tři postele a přístěnek s mini kamínky (bohužel jen dekorace – komín je odpojený a ucpaný a i kamnům dost částí chybí) a na zemi místo sotva pro dva lidi. Dva lidé už tu bydlí. Dáváme sváču, Vítek zůstává odpočívat a já se vydávám do kopce. Na Mt Alaska už je bohužel pozdě, ale ani z Mt Judah nebyly špatné výhledy :-)

Večer nás přiletěl navštívit horský papoušek Kea – drzé zviřátko se zobákem budícím respekt. Vítr se večer opět dpst předváděl a hozmluvil mi spaní pod hvězdami. Na zemi v domečku ale foukalo tak, že jsem klidně mohla spát venku.

Ráno rozmrzám při snídani na sluníčku a vydáváme se do údolí k řece. Chvílema trochu hledáme cestu, asi jim došly značící lopaty.

River crossing fajn, vody do půlky stehen, ještě trošku a řeka by se dala jet :-) ale nešlo by ji přebrodit. Potkáváme Francouze, který se, na rozdíl od nás, nezdržuje se zouváním a do řeky se vrhá v pohorách. Dál pokračujeme spolu, jde na stejnou chatu.

Od řeky je to docela kopec a sluníčko nám dává co proto, ani vítr nefouká, potoky a potůčky na cestě jsou příjemné.

McIntosh Huts jsou dvě chaty, jedna rozpadlá a jedna hezká, nově daná do kupy (píšou 8 postelí, ale vyspalo by se víc lidí a i na zem by se vešla spousta, chata je docela velká). Jen kadibudka je natočená špatným směrem – zády k výhledům.

Sváča a vzhůru na vrcholy. Na Mt McIntosh jsme asi za půl hodinky. Chvilku se kocháme a hledáme nejvhodnější cestu na Black Peak. Vítek se vrací na chatu a já s Remim (Francouz v mokrých botách) jsme zamířili přímo na druhý vrchol. Odtud se to zdá kousek a když to vezmema tudy zkratkou, nebudeme muset sestoupit až dolů na cestu, napojíme se na ni později a výš a musíme tam být za chvíli. No, zkratka nezklamala... o co delší, o to horší... Slézáme několika komíny, na dno úplně nevidíme, skála se drolí a hlína sype. A jasně, že jsme nakonec museli slézt až úplně dolů...

Na Black Peak je to pěkná dálka a ještě větší výška (konec pro změnu po suti), ale stojí za to :-) Ani tu moc nefouká, docela dlouho sedíme, kocháme se výhledy a probíráme všechno možné.

I cestu zpět na chatu jsme si udělali zajímavou, opět se nám nechtělo zbytečně klesat, takže traverzujeme po suti, po klouzavé trávě a mezi ostrýma tvrdýma píchavýma kytkama.

Vaříme a večeříme venku, a užíváme si další západ slunce. Kea si dnes přivedl i kámoše :-)

Ráno nikam nespěcháme. Snídaně na sluníčku před chatou. Ať si sednu kterýmkoli směrem, stejně se furt otáčím za tím nejvyšším kopcem s velikým ledovcem...

Dolů jdeme jinudy, ze sedla pod chatou nahoru na hřebínek, kus po něm a pak stále podle plotu až dolů. Cesta tu žádná není, je to docela sešup dolů vysokou travou – drny tvoří fajn schody.

Dole kousek mezi ovcemi a šup do lesa. Tady už není ani náznak cesty, podél plotu se jít nedá. Nevím, kdy tudy naposled někdo šel, ale už to musí být hooodně dávno. Trocha prodírání větvemi a křovím, ale nakonec jsme na silnici asi půl kilometru od auta. Vedro... Jedeme se vykoupat do Wakatipu. No, úplně teplé není... I kiwácké děti, které se koupou leckde (podezírám je, že jsou křížené s tučňáky), na sobě mají neoprény a je jich tu pomálu. Ale statečně se vrhám do vln a dokonce několikrát ;-)

I pondělní hledání práce je neúspěšné. Zato mě chytla pobřežní hlídka za to, že jsem neměla vestu, když jsem se jela proojet kousek po jezeře. Musela jsem nastoupit k pánovi do člunu i s kajakem, ani mě nenechal ten kousek dojet zpět...

Odpol jedeme okouknout Shotover. Jet boats vypadají fajn, ale je to průmysl... davy lidí tam a zpět... Sbírám rozumy a kontakty u místních raft guidů a potkávám Mathewse (Francouz z kajakárny).

Úterní ranní pohovor na bazéně byl docela zajímavý, zpovídali mě dlouho a asi jsem je nevyplašila ani svou angličtinou, protože mě chtějí na učení školního plavání a holiday programy pro děti. Bohužel jen na dvě hodiny denně...

Večer jedu s Mathewsem a ještě jedním Kiwákem na Kawarau. Má „fous“ víc vody, než by měla mít. Mezi skalami se to pěkně vaří, víry a karfióly najsou z nejmenších. Ale po úvodních dvou eskymácích hned v první zatáčce (na první pokus neklapl ani jeden...) už plavba proběhla celkem hladce :-)

Ani středeční ráno na práci nic nezměnilo. Hledám na netu práci na farmách a na první telefonát a návštěvu kanceláře v Alexandře jdeme od zítra trhat třešně k Roxburgu :-)

Na jih (na sever až později ;-))

Cestou na ferry do Wellingtonu ještě zastávka v Otaki – městečko, kde není snad nic jiného, než outletové krámy. My se vrháme do Icebreakerového outletu a o „pár“ dolarů lehčí pokračujem na jih. Koupit lístek na ferrynu a hurá do víru hlavního města.

Wellington není z nějvětších měst a centrum projde člověk za chviličku. Okukujem loďky v přístavu, mosty a loděnice, divadlo a radnici a vilovou čtvrť s parádním výhledem na moře. Nejvíce času jsem strávila v muzeu Te Papa... A to jsem ho zdaleka nestihla celé..

Na trajekt nasedáme 18:30 za skoro sluníčka. Vítr se nás sice snaží sfouknout z paluby, ale nedáme se a kocháme se výhledy. Déšť, který se spustil na otevřeném moři, nám to ale rozmluvil. Naštěstí nepršelo dlouho a než jsme zbaštili fish and chips, prolezli loď (hlavně já...) a prolistovali palubní časopis, je zase hezky. No dobře, fíčí jak o život a mraky jsou nízko, ale neprší... Šup zpátky na palubu, loď teď dost kličkuje mezi ostrovy a ostrůvky a je stále na co koukat.

Do Pictonu přijíždíme ve 21:30, akorát, když rozsvěcí světla.

Ještě chvíle za volantem a parkujem na odpočívadle u oceánu (jak jsme zjistili ráno, o pláž jinde, než bydlí lachtani :-)) kousek před Kaikurou.

Ráno je šedo, ale neprší. Startujem Lucinku a vydáváme se na dlooouhou cestu do Queenstown. První zastávka je ale hned za zatáčkou. Všude, kam oko dohlédne, se tu na kamenech povalují lachtani. Jsou krásní (mimo ZOO jsem je ještě nikdy neviděla...), fotím asi milión fotek a na dalších plážích znovu a znovu. Mladí jsou hraví a blbnou a perou se, starší jsou pěkní lenoši.. Jen tak se válí a ani se nepohnou. Chci si jít nějákého podrbat, ale Vítek mi to dost důrazně zakazuje, tak jedeme dál. Ale opět jen pár zatáček, než na mé „honem rychle zastav“ parkujeme u krajnice a pozorujeme delfíny :-)))))) Nejsou sice úplně na dosah ruky, ale stejně nádhera :-) Předvádí se ve skocích a já od nich nemůžu odtrhnout oči.

A pak už jen jedeme a jedeme... Ještě jedna zastávka u přepadu mezi jezery Pukaki a Tekapo. OOObří šlajsna. Na kajaku by tam člověk ani nebyl vidět...

Poslední úsek před Queenstown projíždíme mezi loukami, kde se pasou ovce Icebreakeřice. Vypadají jako úplně normální ovce...

Ve městě nás ubytovává Vítkův kámoš u sebe v obýváku v domě na Sunshina Bay. Peču chleba a koláč, začínáme shánět práci.

Mt Taranaki

Budík nás ze spacáků tahá opět brzy... Čeká nás okolo autem do Dawson Falls a pak hurá na kopec. Ani ráno na Cape Egmont není k zahození – moře, maják, sluníčko, nebe bez mráčku a parádní výhled na Mt. Taranaki :-)

Odjezd se nám fous posouvá – Honza dost bojuje se svými vnitřnostmi. Maroda nakonec ubytováváme v Dawson Falls v Konini Lodge ($20 a dost fajnová) a v půl jedenácté vyrážíme vzhůru směr Syme Hut. Jakou jinou cestu k vrcholu bychom si také měli vybrat, když tato je popisována jako nejnáročnější, že... ne, důvodem je noc na Syme Hut, která stojí na vedlejším vrcholu sopky téměř ve dvou tisících metrech, je z ní rozhled daleko na všechny strany a slibují tu jeden z nejkrásnějších západů slunce.

S nějakými serpentýnami se tady nezdržují, většina stoupání je přímo vzhůru po různě vysokých a různě tvarovaných schodech. Sluníčko pálí, co to dá. Nad hranicí křoví a vysoké trávy vystřídala schody sypající se suť. Na chatě má být jen 10 postelí, karimatky si nenesem a vyrazili jsme poměrně pozdě, takže cestou trochu nervózně pokukujeme po lidech stoupajících stejným směrem, počítáme je a doufáme, že na nás nějaká místa zbudou.

Syme Hut. Jsou tu na noc zatím jen dva lidé z Taurangy. (Psáno je sice 10 postelí, ale pohodlně by se vyspalo klidně 16 lidí) Lada s Jíťou zůstávají na chatě a já, Vítek a Karlos (a samozřějmě Karel s Žabákem) vyrážíme na vrchol. Původně jsme chtěli jít zítra, ale hlásí „mostly cloudy“. Hned na začátku výstupu potkáváme tři Kiwáki, kteří nás straší zmrzlým sněhem pod vrcholem a ptají se, zda máme mačky a cepíny. Suť se sype pod nohama, kopec se, potvora, neustále utahuje a vítr nám trochu narušuje stabilitu. Po počátečních rozpacích, že mi na zádech něco chybí, si docela užívám, že jdu „na dámu“ bez batohu ;-) Chvíli to vypadalo, že se nám kopec schová v mraku a na vrcholu si uvidíme sotva na špičky bot, ale vítr mu rychle vysvětlil, že má táhnout jinam. Zmrzlé sněhové pole bylo dlouhé asi 10 metrů a byly v něm vykopané schody protáté až na kameny...

Vrchoool :-))) Oblékáme bundy, natahujeme kapucy... a... paráda :-) kráter je plný sněhu a výhled na všechny strany dodaleka :-) I celé Tongariro vidíme :-)

Cestu dolů je rychlovka. Kloužeme střídavě sutí a po sněhu. A v chatě zasloužené pifko a polévka. Z okna „kuchyně“ je výhled na nasvícenou Taranaki :-) A průzorem v kadibudce se můžete pokochat Mt Ruapehu ;-D

Vítr sílí, v chaloupce je fajn. Ale západ si jdeme (péřovce a kulichu) vychutnat ven. Zapadá do moře ;-)

Ještě chvilka při svíčkách. Karlos počítá, zda světla, která viděl na obzoru na moři nemohou být majáky z Austrálie...

Budík zvoní ještě za tmy... na východ... nechce se z vyhřátého spacáku... ale stálo to za to :-) ale šup zpátky a dospat do rána.

Ale o dospání se v mém případé moc mluvit nedalo... nevím, co mě prohánělo, jestli jsem něco špatného snědla nebo vypila, nebo jestli byl vrchol tak krásný, až jsem se z toho pos....

Vyrážíme za krásného počasí, dole už je ale šedo a hora není vůbec vidět. Teda řeknu vám, najít cestou dolů vhodné kryté místo (a že jsem jich potřebovala), není žádný med... Suť bez jediného většího kamene na schování, vyvýšené schody a džungle na mačetu... Ale dopadlo to dobře...

Dole se loučíme s ostatními a vydáváme se na jih...

Cestou skvělá koupelna v Rangitiki River dokonce i s teplou vodou :-) A free DOC tábořiště...

Protože blog píšu trochu ze zpožděním, tak ve zkratce co a jak teď... Trháme třešně u Rouxbourgh – do konce ledna. Většinu mého jídelníčku tvoří třešně a meruňky (ale břicho se s tím zatím vyrovnává lépe, než s Mt Taranaki ;-)) Kolektiv fajn a spaní free u rybníčku za městem. Včem dík za komentáře, maily, sms, vzkazy... pište, pište, ať také vím, jak se máte a co se děje :-)

Wanganui River, letní Silvestr a Cape Egmont

Po ťapání v Tongariro National Park trocha autoturistiky... Frčíme do Pipiriki a odtud údolím řeky Wanganui až do stejnojmenného města, kde řeka ústí do Tasmanova moře. Původně jsme řeku chtěli jet na kanoích, je to nejdelší splavná řeka na Novém Zélandu a jede se asi 5 dní. Odradily nás ceny půjčovného za lodě... Ale když to tak cestou pozorujem, o moc jsme nepřišli... údolí je krásné, ale stále stejné a řeka sice teče, ale žádné peřejky. Na den nebo dva může být fajn, ale pět dní by bylo dlouhých.

Nevím, jakými všemi zkratkami to Vítek vzal, ale během chvíle jsme projeli Jeruzalém, Londýn a Athény... ;-)

Ve Wanganui čekáme na Karlose s Jíťou, kteří se zasekli na vrakovišti/muzeu, nakupujeme a já neodolávám trochu netradičně pojatému dětskému hřišti :-)

Nocujeme na pláži přímo u ústí Wanganui River. Ty západy Slunce se neokoukají.. zase jeden parádní :-)

Silvestr. Ráno přepadáme místní knihovnu a dopoledne trávíme na internetu. A pak hurá k moři. Waverley Beach – Cave Beach. Zvláštní trávit poslední den roku v létě na pláži. Ale fajn :-) Nakukujeme do jeskyní a brouzdáme mořem (namočit se v něm dá, ale zrovna kafe to není a pro změnu docela fouká).

Na večer parkujeme na útesu nad mořem, baštíme steaky a salát a mícháme vodku s džusem... Letos vstoupíme do nového roku jako první na světě :-)

Půlnoční přípitek se nám nakonec asi o dvě hodiny posunul, Lada s Honzou přijeli až kolem druhé ráno... ale co z toho... TAK ŠŤASTNEJ A VESELEJ

Nevím, kdo mi to poradil, ale lezu na střechu Lucinky, sedám do kajaku a beru do ruky pádlo, abych do nového roku nepřišla jen tak pěšky...

Dopol jedeme s Vítkem prozkoumat Dawson Falls – infocentrum, spaní, počasí, chaty... a okouknout vodopád. S ostatními se opět setkáváme odpoledne na Ohakune Beach. Novoroční koupačka v moři a pokračujeme na Cape Egmont. Přímo u moře pod majákem je skvělé místo na spaní. Jen tu trochu fouká, ale už si asi nepamutuji, kdy jsem naposledy zažila bezvětří.

Jdem obhlédnout maják – opět kochačka – výhledy na moře a na Mt Taranaki (zítra na ni vyrážíme)... Obdivujeme windsurfaře ve vlnách, borci..

K novoroční véče vařím čočku s masem a se zelím. A zase jeden úžasný západ Slunce :-)

Tongariro National Park

Na Štěpána v 7:20 vyrážíme na Tongariro Alpine Crossing. Jdeme opačným směrem, než popisují všechny průvodce a plánky (z Ketetahi Car park – nesmí se tu spát a není tu voda!!!), stoupáme tedy o 400 výškových metrů víc, než Karlos s Jíťou, kteří jdou proti nám. Stoupání je dlooouho lesem a po schodech – lépe to jít nahoru, než dolů... Nad hranicí lesa (džungle..) se otevírají první výhledy. Taupo Lake se po ránu shovává v mracích, ale až budeme nahoře, tak se nám ukáže :-)

Míjíme pořádně čmoudící Ketetahi Hot Springs a Ketetahi Hut a dál stoupáme červenou měsíční krajinou až do sedla nad Central Crater a Blue Lake. Tyčinka, chvíle kochání a pár fotek a šlapem dál. Stoupání kolem Emerald Lakes na Red Crater je celé sutí a sype se pod nohama. Začínáme potkávat lidi, kteří jdou proti nám (až doteď jsme potkali jen asi tři – další výhoda našeho směru).

Red Crater parádní (na útvaru uvnitř jsme se všichni shodli na první pohled... kdo tam nebyl, nebojte, ani na fotkách nejde přehlédnout) a ty panoramata... ;-)

Odbočka na Mt Tongariro – trochu foukalo, ale byla odsud vidět Mt Taranaki vystupující z mraků.

Dolů do South Crater – také si pěkně čmoudil... Nechápu z čeho, ale rozte tu spousta malilinkatých bílých kytiček.

Mangatepopo Saddle... Hurá na Mt Ngauruhoe. 600 výškových metrů přímo nahoru sypající se sutí... Kousek to šlo ošidit po skalnatém hřebínku, ale jinak tři kroky nahoru a o dva zpět dolů... Cestou potkáváme Karlose s Jíťou a vyměňujeme si klíčky od aut (není to okruh a místní doprava mezi startem a cílem není z nejlevnějších...).

Vrchol... panoramata :-) … červené kameny částečně vysněžený kráter... a tisíce a tisíce berušek.. čert ví, kde se tu berou.. Opět fotíme Ruapehu a Taranaki a Red Crater a Taupo Lake...

Cesta dolů rychlovka. Pak dloouhé údolí a jsme u auta. Karlos nás varoval, že můžeme mít problémy se startováním, ale po prvních pár pokusech motor běží.

Parádní spaní u mostu přes Wakapapaiti River. Po chvíli bloudění doráží i Karlos s Jíťou naší Lucinkou. Využíváme koupelny pod mostem – kohoutek s teplou vodou se ale nějak porouchal nebo co... Véča, chvíle plánování, člověče nezlob se a šup do pelechu.

Ráno nás budík nekompromisně tahá ze spacáku opět brzy... 6:30... chceme jít na Mt Ruapehu. Ale.. jak praví staré známé moudro „plán je od slova planý“... Karlos dlooouho přemlouvak KAJaka, aby nastartoval, ale marně.. motor stále mlčí... Soukáme se všichni do Lucinky a frčíme do Wakapapa. Ruapehu je schovaná v hustých šedých mracích.V Íčku se dozvídáme předpověď – dnes zataženo, nahoře déšť a sněžení a vítr 100 m/s, zítra heavy rain celý den, pozítří hezky. Měníme kurz na Tongariro Fall a Tama Lakes. Všechny okolní vrcholy jsou celý den v mracích, ale neprší. Vodopád hezký, jezera také, cesta otevřenou sopečnou krajinou – spousta kamení a malinkých kytiček, zpět podél řeky – fajn výlet.

Večer Karlos opravuje KAJaka :-) a v noci se spouští pooořádný slejvák. A trvá celý další den až do večera. Za pár metrů od auta k public shalter ve Wakapapa (zásuvka, záchody, voda) jsem promočená na kost... Nabíjíme co se dá, stahujeme fotky, snídáme.. Pak dlouhá návštěva místního infocentra – moc hezké – udělané jako muzeum. Nákup a zpět na oblíbené místo k Wakapapaiti River. Všechny okolní řeky a potoky se pořádně rozvodnily. Vyhlížím vodáky, ale nikde nikdo... Večer už neprší, večeříme venku.

Ráno azuro. Startujeme Toyotky a frčíme do lyžařského centra pod Ruapehu. Výstup si lze zkrátit lanovkou ($24, pěšky hodina), jdeme po svých. U mezistanice pár chat a ta nejmenší z vlnitého plechu tu stojí už od roku 1923. Na svazích vlevo od nás se natáčel Mordor – těžko hledat vhodnější místo. A už jsme u sněhu, nemůžu si odpustit alespoň mini sněhuláka ;-) Celá cesta je neznačená a lidé se od konce lanovky vydávají různými směry. Po poradě s mapou stoupáme na hřeben, částečně po sněhu, trocha lezení po kamenech. A po hřebeni podél údolí, o které se zjevně dost dohadují láva a ledovec. Celou cestu modré nebe, kocháme se panoramaty a fotíme asi milión fotek (to zase bylo přebírání a vybírání... zlaté analogové foťáky, to člověk vyfotil 32 snímků za několik dní...)

První jezírko je plné ker. Od domečku na okraji kráteru je vidět i druhé, trochu kouřící, prý nezamrzá ani v zimě. Obídek, narozeninový dort pro Karlose a Jíťu (jen svíčku jim vítr pořád sfoukával, neřád...). Nakonec Karlos našel i vchod do nouzového přístřešku... komínem ;-)

Začínají se honit mraky. Většinu cesty dolů kloužem po sněhu, Karlos trénuje telemark :-) Ještě andělíčky (studí, studí v těch šortkách a tričku...). Pod lanovkou volíme trochu jinou cestu, než nahoru. Menší lezecká vložka – jednu krátkou stěnku slézáme komínem. A Jíťa zjistila, jaká je pro ni nejdůležitější horolezecká výbava... Jste zvědaví? Mrkněte na fotky ;-)

Večer opět stejné spací místo, koepelna pod mostem (teplý kohoutek ještě nikdo neopravil...), véča a... DOCácký ranger, který nás s úsměvem vyexpedoval do nedalekého kempu. Byl plný, ale na jednu noc to zas tak nevadilo a $4 za osobu. Doteď jsme spali zadarmo :-)