Už od rána lilo jako z konve... Dnes se nepracuje... Po obědě vyrážíme do města zařídit účty a sotva přejedeme kopec, svítí slunce a je krásně. Po návratu domů neváhám a se slovy „jdu do údolí prozkoumat řeku“ vyrážím. Přes pár prázdných pastvin, sluníčko svítí... idylka. Přelézám poslední plot a nořím se do lesa. Po krátké rekognoskaci terénu volím jako nejméně neschůdnou cestu téměř suché koryto potoka – jen sem tam louže. Nenechte se zmást slovem les... Trochu džungle spíš... no dobře... úplně džungle... Rostlo toho tam spoustu a přes sebe a v sobě... ale nebe prosvítalo :-) Také toho tam podle zvuků dost žilo, ale naštěstí nic, co by na mě mělo chuť. Koryto potoka bylo zezačátku fajn, postupně ale přibývaly popadané stromy, šmodrchy všelijakých šlahounů a drobné stupínky a louže pod nimi a trochu ubývalo světla.. Pak další loužička, vypadala jako ty ostatní, hloubka ani ne ke kotníkům, na sucho v pohorkách.. ale ouha, nejsem obr Koloděj, mně byla skoro po koleno. Opírám se o strom, ten se pode mnou však kácí, vzápětí se kácím já, nechápu jak, ale mimo louži. No, nebudu to prodlužovat... k řece jsem nedošla, nedostala jsem se dál než několik set metrů... A jak to celé dopadlo?
- jedna mokrá a zablácená já
- jedno drobátko natržené tričko
- pár škrábanců na rukou
- no a jedny rozzářené oči a úsměv od ucha k uchu ;-D
1 komentář:
Hmmm koukám, že si to řádně užíváš:-). Těžká závist jdu se vykroupit do rohu aby mě nikdo neviděl. No a kácení stromů nám chlapům šlo vždycky ne:-D? Směj se j
Okomentovat