Začátek Světa

Je fous přes měsíc, co jsem na Ruzyni nasedla do ocelového orlosupa a nechala se jím odnést daleko za mlhu hustou tak, že by se dala krájet, daleko za rybníček Brčálník, tak daleko, že už to skoro ani dál nejde... Původně jsem psala „až na druhý konec světa“, ale, jak mi napověděl můj vrchní rejpal (toho neznáš, Jiříku :-)) je to vlastně začátek světa, když tady vidíme sluníčko vycházet jako první. A jak tady na tom začátku je?

V moudrých knihách se o Novém Zélandu píše spousta informací. Sem tam nem nějaké šoupnu, ať čtete i něco pořádného a ne jen ty mé slátaniny ;-)

Nový Zéland leží v Tichém oceánu 2 250 km východně od Austrálie a 10 400 km jihozápadně od USA. Je tvořen dvěma hlavními ostrovy (Severní 115 000 km2 a Jižní 151 000 km2), které od sebe odděluje Cookův průliv (v nejužším místě je 20 km široký) a spoustou malých ostrůvků (některé jsou pěkně daleko v Pacifiku). Kousíček na jih od Jižního ostrova je Stewart Island, třetí největší ostrov NZ.

Na Novém Zélandu žije 3,9 milionů obyvatel (74% Pakeha – NZ Evropané, 13,5% Maoři, 6% Polynésané a 6% Asiaté). Dvě třetiny žijí na severním ostrově, více než milion v Aucklandu (největší město NZ). Hlavní město je Wellington na jihu Severního ostrova. Metropolí Jižního ostrova je Christchurch.

Podnebí je zde od mírného po tropické a počasí se rychle střídá. Žije zde spousta ptáků a ryb, ale kromě dvou druhů netopýrů tu ze suchozemských savců žijí pouze ti, které sem zavlekli Maorové a Evropané. To je zatím všechno, abych vás těmi moudry z průvodců příliš nezahltila, pokračování někdy příště :-)

Ale co průvodci nepíšou...

Slunce jde na druhou stranu... Koukáme na něj na sever, po obloze tedy putuje opačně, než u nás. Přišla jsem na to Cimrmanovou metodou „tudy ne“... Zaparkovala jsem dopoledne auto tak, aby bylo celý den ve stínu... ale nebylo...

Měsíc vidíme vzhůru nohama a jeho tvar se mění opačně, než u nás. Když má tvar C, tak dorůstá, když má tvar D, zmenšuje se...

Hvězdy a souhvězdí moc nepoznávám ani doma, ale tady poznám jen dvě... Velký vůz, který občas vykoukne a Orion (ten mi přijde také hlavou dolů). Ale nevím, jestli jsem tolik hvězd pohromadě už někdy viděla :-)

Na další poznatek bych potřebovala vaši asistenci doma... Určitě vám také ve škole říkali, že když člověk vypouští vanu, tvoří se vír stále stejným směrem, který je na severní polokouli opačný, než na jižní. Takže... až se půjdete vykoupat (už by to mohlo být brzy, Vánoce se blíží ;-)), koukněte, prosím, kam se točí vír ve vaně, já to vyzkouším tady :-)

Příroda je tu krásná (a to jsem ještě neviděla Jižní ostrov), ale nejde se jen tak vydat na procházku do lesa, kdekoli se člověku zlíbí. Nebo tedy jde... ale jestli jste četli o mém výletu k řece... všude to vypadá dost podobně. Pokud se tedy nechcete s mačetou v ruce prodírat hustou džunglí, kterou sem tam prosvítí sluneční paprsek, musíte volit značené cesty, které jsou více či méně udržované.

Obyčejné louky tu také téměř nejsou, všude se pasou ovce nebo krávy, sem tam lamy a daňci.

Městečka v této části Nového Zélandu přejdete do 10 minut pěšky, ta větší maximálně do půl hodiny. Kolem nich je však daleko na všechny strany spooousta farem.

A jídlo... dá se tu stravovat dost podobně, jako u nás. Jen vepřové nebo kuřecí maso, které buď není, nebo je hooodně drahé, je tu nahrazeno výborným a levným hovězím (tatarák jsem zatím nedělala, ale steaky výborné :-)) a skopovým. Chleba je klasický tousťák, ale naštěstí jsem holka šikovná a peču domácí :-) Víno je dobré, pivo se také docela dá, ale tvrdý alkohol je drahý a nemají ho ani všude. Takže slivovice a rum jsou tu dost vzácným artiklem.

Řízení vlevo už mi přijde automatické, zvykla jsem si na to rychle a v pohodě. Jen ještě občas zapínám stěrače místo blinkrů a naopak :-) Ale přecházet usili jsem se ještě nenaučila... Hlavu si můžu ukroutit, ale není to nic platné, už jsem se dostkrát nechala málem přejet.

No a Vánoce... Vhledem k tomu, že neustále chodím jen v tílku a kraťasech, na mě předvánoční atmosféra zrovna nedopadá. Ani nikdo v práci Vánoce nijak neřeší nebo o tom alespoň nemluví. Ale když projíždím městy a na lampách jsou stříbrní a zlatí soby a zvonky a v obchodech jsou vystavení Santové na saních a vánoční řetězy a koule, moc mi to sem nepasuje...

Tak to je zatím asi všechno o krevetách.. :-)

Kajakarna

Pratele a kamaradi, vcera vecer jsem dorazila do krajiny krav a ovci, lide tu siroko daleko nikde neziji. Nejblizsi "mesto" Taihape je asi 50 min autem. Ale... stoji tu jedna na prvni pohled docela obycejna stodola... ve ktere se ovsem lihnou kajacky :-))))))))))) Ten muj se tu behem tydne take vylihne, jen premyslim o designu, ze bude zaklad zluty, je jasne :-)
S mistnimi jsem se jeste nevidela, pracovni dobu maji pry dost promenlivou, ale jsou tu se mnou jeste dva Italove, Nemec, Nemka a francouzsky par (vsichni za stejnym ucelem).
Neni tu siroko daleko mobilni signal, zato tu mam volne pristupny internet. Takze... kdo byste mi v pristim tydnu chteli psat sms, je to zbytecne, ale mail si prectu a budu i obcas na skype. Ale ne zase tak casto, mistni spolecnost je dost fajn...

Tarawera Falls

Pátek.. a zítra není práce. Ale odpoledne se začínají honit mraky a prší. Sedám do Lucinky a rovnou z práce vyrážím do Aucklandu na letiště vyzvednout Honzu. Je to teda pěkná dálka.. přes 200 km.. Takhle daleko jsem tu zatím neřídila. Celou cestu prší nebo mrholí, chvílema jedou stěrače i na plné obrátky. Bála jsem se, že sama v autě budu usínat, Karel s Žabákem toho moc nezachrání, ale cesta tak se kroutí a klikatí a vlní, že v pozornosti polevit moc nejde. K večeři si cestou na pumpě kupuju svou první novozélandskou zmrzlinu. Po osmé nakládám Honzu a řítíme se zpět. Nejklikatější úsek cesty s parádním výhledem na řeku a na skály jedeme bohužel už za absolutní tmy. Po celém dni v práci a téměř 500 km za volantem uléhám do pelechu a usínám jako miminko.

Ráno už jen mrholí. Nakládáme do Lucinky spacáky a něco k snědku a vyrážíme na výlet :-) První Honzova otázka je, jestli se chci bát už dnes nebo až někdy později. Dávám mu do ruky klíčky a sedám si na místo spolujezdce. Stavujeme se v Rotorua v infocentru a v cykloobchodě a pak už hurá do džungle. Parkujeme v Ngapuka Bay u Lake Rotioti a po lehké sváče šlapeme vzhůru po Western Okataina Walkway. Cesta není příliš udržovaná, ale je dobře značená. Výhledů do dálky moc není, džungle střídá hustější džungli, u některých rostlin se nemůžeme shodnout, zda rostou ze země nebo shora z nějakého stromu. Některé stromy připomínají spíš patrové stojany na různé trávy a kytky a jiné stromy. Nahoře nás před Outdoor Education Centrem vítá oběšenec – tfuj, ještě, že jsem ho nepotkala v noci.. kravské kosti visící ze starého kabátu vypadají dooost důvěryhodně...

Zpátky jdeme Te Auheke (Cascades) Track. Opět parádní džungle, už tu chybí jen tygři a opičáci a hadi a papoušci.

Cestou tankujem u malinké vesnické pumpy. Dáváme si kávičku a na odchodu paní ještě strčí Honzovi do ruky tašku se čtyřmi horkými masovými sendviči, že iž zavírají, že by to museli vyhodit... Fajn véča :-) Infocentrum v Kawarau jsme o chvilku nestihli. Vracíme se kousek zpět po cestě a parkujeme na luxusním smeťáku. No a oceňujeme Lucinčinu tajnou lenici – pifko jako ze sedmého schodu.

Nechala jsem otevřené dveře, takže jsem v noci fous zmokla, ale nic šíleného. Na snídani popojíždíme ke stolečkům v parku na kraj Kawarau. Na chvíli přestává pršet.

V infocentru kupujeme permit a po cestě označené pro auta 4x4 (těšila jsem se na trochu divočinu, ale byla to jen obyčejná prašná cesta... :-( ) se stěrači puštěnými na plné obrátky (počasí se docela ustálilo) valíme k Tarawera Falls. Převlékám se do kraťásků a nepromokavé bundy, na nohy samovylévací sandály a jdeme na to. Vodopády parádní. Nahoře na kopci řeka mizí několika sifony do nitra skály a Tarawera Falls vytékají z děr ve stěně ve výšce přes 60 m.

Déšť se změnil v mrholení. Honza jde zpět k autu, aby dojel k Lake Tarawera, kde se potkáme. Já jdu dál. A POTKALA JSEM ŽIVÉHO KIWI :-) :-) :-) ale hrozně rychle pelášil pryč :-(

Nad vodopády se cesta napojuje na řeku v místech, kde její poslední rameno mizí do podzemí. Docela zajímavé sledovat vodopády a kasády, které nikudy neodtékají, ale mizí v podzemí. Slézám se k nim dívat blíž. No a u jednoho mi to úplně nevyšlo, mokré kořeny holt kloužou... Boule přes celou holeň, druhá tak, že si ještě teď opatrně sedám a sedřená půlka zadku a kotník.. Ale jinak ok. Oplachuju si rány v řece, snad v ní není moc síry.

Na kopci se během okamžiku úplně změnila krajina. Džungle zmizela a vystřídal ji černý lávový štěrk a nízké pichlavé křoví. Kolem jezera už je ale opět standardní prales. Vysvitlo i sluníčko a otevřel se výhled na Lake Tarawera :-)

Ani měkké sedadlo v autě mi není úplně pohodlné... takže řídí Honza. Stavujeme se ještě v Rotoura, na trhu potkáváme Karlose s Jíťou a Lukáše s Luckou. Jdem okouknout Maorskou vesničku Ohinemutu celou z vyřezávaného dřeva. V kostele pak mají Krista v maorském plášti kráčejícího po jezeře a na místním hřbitově zbytek stařičké kanoe kmene Arawa.

Doma se pak pouštím do pečení chleba – druhý pokus – vychytala jsem mouchy a je vynikající :-) ještě se tak naučit vařit pivo a pálit rum.... ;-D

McLarren Falls

Další pracovní týden za mnou (tentokrát šestidenní..). V sobotu házím do Lucinky spacák a pár drobností a frčím na Roderick´s lane. Cestou ještě kupuju obří hovězí steak. Karlos už mě vítá s roztopeným grilem a Jíťa se pere s rybou zajímavých tvarů a kumari. No co vám budu povádat, trochu jsme to ještě podlili Country vínem a všechno to byla dobrota :-) Z grilu se po dopečení stává ohniště (no, ohnišťátko..), tak koukáme do plamenů a vedeme moudré řeči.

Poprvé si jdu lehnout do Lucinky :-) V noci trochu mrholí, ale pohoda.

Ráno je šedivo, ale neprší. Po snídani vyrážíme ma market do Papamoa. Kupuju do auta petanque a hrnec. Dělá se sluníčko a krásně. Ještě mezizastávka v surfařském obchodě a tradá na McLaren Falls (Wairoa River). Tečou každou druhou neděli a od prosince do března každou. Všude je spousta kajakářů a raftů. Už abych tu taky mohla z auta shazovat svou kocábku.

Podél Wairoa River se jít nedá, ale na doporučení chytré knihy se vydáváme proti proudu …..........., která je téměř suchá. Přeskakujeme korytem řeky po kamenech. Řeka trochu připomíná šumavskou Vydru. Jíťa s Karlosem po chvíli zastavují na placatém kameni na oběd, já se jdu ještě podívat do další zatáčky. A to je dobře, za obřím kamenem je krásné jezírko. Neváhám a koupu se :-) Ale jen chviličku a vracím se pro zbytek výpravy. Nejsřív se jim úplně nechce, ale pak jsou stejně nadšení, jako já a za chvíli už plavčíme všichni :-) Jo, rácháme se dlouho, voda je parándí.

Večer se ještě stavujeme v Tauranze ve free internetové kavárně – s notebookem na klíně v parku u moře.

Vydařený víkend je za námi a zítra zase do práce... Kiwi, kiwi, kiwi, kiwi, kiwi, kiwi..........

Maungakakaramea

Neděleee = volnooo :-) Ráno jedeme zkouknout trh do Te Puke, jestli by se náhodou nenašlo něco, co bychom potřebovali. Za dolar kupuju čajový šálek rozumné velikosti. Jinak je tu k nalezení skutečně kde co... co kdo kde doma našel a vyhrabal a asi neví, co s tím.. Ale hlavně to vypadá na společenskou událost, kam si místní chodí pokecat :-)

No a tradá na výlet. U Karlose a Jíti nás vyzvedávají Lukáš a Lucka a vyrážíme směr Rotorua. Chceme omrknout blešák i tam, ale kvůli jakýmsi cyklozávodům se tuto neděli nekoná. Zastavujeme se alespoň v infocentru a pokračujeme dále na jih k Maungakakaramea (v Maorštině to znamená „hora barevné půdy“) nebo jinak Rainbow Mountain.

Z barevných strání se odevšad čmoudí a je cítit charakteristická „vůně“ termálních pramenů (hlavně kolem jezírka v kráteru).

Z vrcholu se kocháme panoramaty a probíráme vše možné, jak jinak, než samé důležité věci.. Je vidět i zasněžený vrchol Mount Ruapehu, kde se prý stále ještě lyžuje. Ostatní už to tu mají trochu prochozené, tak mi ukazují, kam na gejzír a kam se jít vykoupat do termálního potoka.

Na cestu zpět volíme sice fous delší, ale zato trochu horší cestu... ale nestěžuju si, vede přímo k našemu domečku :-)

Odpolední procházka k řece...

Už od rána lilo jako z konve... Dnes se nepracuje... Po obědě vyrážíme do města zařídit účty a sotva přejedeme kopec, svítí slunce a je krásně. Po návratu domů neváhám a se slovy „jdu do údolí prozkoumat řeku“ vyrážím. Přes pár prázdných pastvin, sluníčko svítí... idylka. Přelézám poslední plot a nořím se do lesa. Po krátké rekognoskaci terénu volím jako nejméně neschůdnou cestu téměř suché koryto potoka – jen sem tam louže. Nenechte se zmást slovem les... Trochu džungle spíš... no dobře... úplně džungle... Rostlo toho tam spoustu a přes sebe a v sobě... ale nebe prosvítalo :-) Také toho tam podle zvuků dost žilo, ale naštěstí nic, co by na mě mělo chuť. Koryto potoka bylo zezačátku fajn, postupně ale přibývaly popadané stromy, šmodrchy všelijakých šlahounů a drobné stupínky a louže pod nimi a trochu ubývalo světla.. Pak další loužička, vypadala jako ty ostatní, hloubka ani ne ke kotníkům, na sucho v pohorkách.. ale ouha, nejsem obr Koloděj, mně byla skoro po koleno. Opírám se o strom, ten se pode mnou však kácí, vzápětí se kácím já, nechápu jak, ale mimo louži. No, nebudu to prodlužovat... k řece jsem nedošla, nedostala jsem se dál než několik set metrů... A jak to celé dopadlo?

• jedna mokrá a zablácená já
• jedno drobátko natržené tričko
• pár škrábanců na rukou
• no a jedny rozzářené oči a úsměv od ucha k uchu ;-D

Kiwi sem, kiwi tam...

Jak vypadá běžný pracovní den na kiwi farmě?

6:00 zvoní budík. Nechce se mi vstávat z vyhřátého spacáku. Zuby, snídaně a po sedmé už nás Lucinka (pro neznalé parádní autíčko vytuněné Jiříkem a Álou :-)) veze na sad. 7:30 stojíme pod stromy. Vystřídali jsme zatím 3 druhy prací.

1. „squeezing“ - Na konci každého ve změti dlouhých šlahounů je pupen, který je potřeba mezi prsty rozmáčknout (ale neulomit), aby se zpomalil jeho růst
2. „old wood cleaning“ - Ze všech hlavních starých větví je potřeba oškubat a olámat vše zelené, co z nich přímo vyrůstá.
3. „thinning“ - protrhávání... Už na poupěti se pozná, jestli z něj bude kulaté nebo šišaté, malé nebo velké kiwi. Šišaté poupě je „rohlík“ a musí ze stromu pryč. Stejně tak příliš malá poupátka. A na každém stonku mohou být nanejvýš dvě kiwi, kde rostou po třech, musí jedno pryč. A aby to nebylo tak úplně jednoduché, jsou stromy samci a stromy samice. Protrhávají se jen dámy, na chlapech žádné kiwi z květů nevyroste.

Zkrátka... člověk stojí celý den pod stromy, ruce nad zakloněnou hlavou zanořené do větví... Záda už si začínají zvykat a na obličeji mám už asi napořád vypálené brýle :-) Kromě obličeje ale žádná opalovačka, pod stromy moc nesvítí a docela fouká, takže mikina moc často dolů nejde. Ale alespoň se nepečeme. A kvetoucí kiwi krásně voní :-)

A co je důležitá výbava na takovou práci? Sluneční brýle, klobouk nebo šátek, rádio nebo MP3 (většinu času člověk pracuje sám, každý ve své řadě stromů), ráno holiny a v autě křesílko na pohodlnělší obídek :-)

Pracujeme většinou 7:30 – 17 s půlhodinkou na oběd. Zatím máme dost kliku na počasí, sluníčko, jen sem tam mráček, jen jeden den zatím pršelo.

Kromě kiwi se tu pěstuje i avokádo a ne kopci mají velkou louku pro sebe ooobrovské prasnice s malilinkatými selátky (tak malými, že by se nám snad i vešla do trouby.. ;-)).

Nejvíce se o nás na sadu stará Angela, Ian se také ukáže docela často a v posledních dvou dnech u nás byl nejčastěji Trevor. (Ali, Jirko, zatím těžko uvěřit vašemu varování, je příjemný, jen jeho „kiwienglish“ je trochu náročnější, asi má vlastní nářečí... ;-) ale zůstávám ve střehu.. :-))

A kolegové.. Vojta (Plzeňák, ale za týden už mizí), Avi (místní) a Annie (myslím, že Švýcarsko, ale zatím jsme neměly moc času si popovídat, pracuje v jiných koutech sadu) a Ralf.

Mno, zatím se mi o kiwi nezdá, ale myslím, že za pár týdnů mě to nemine ;-)

Kaituna :-) ... pěšky :-(

Druhý den po Mount Maunganui se vydáváme na obhlídku vodopádů na Kaituně. No co vám budu povídat, už abych měla kajáček... Moooc krásná řeka.