Clarence River - Preseason trip

První voda po zimě :-) jak už jsem se těšila :-) Ve středu jsem se dovolala do Clarence Benovi (šéf raftové základny) a v sobotu už jsme balili.
Sluníčko (až na jeden den, kdy mrzlo a lilo.. a nechybělo moc, aby v řece plavali kry a mroži) a krásně a zasněžené hory okolo řeky... Zasloužený "odpočinek" po celé zimě v řádku mezi vínem. A hned první den při nakládání lodí za mnou Ben přišel a místo otázky, jestli bych nezačala na nákladním raftu se zeptal "Are you ready to flip the gear boat in Shut today?" (Shut = první peřej). Ale odveslovala jsem tři dny z pěti a tentokrát to nikde nevysypala :-)
A třetí den proběhl lov na kance stylem chlap - nůž - prase.. Prostě lovec uviděl kance na břehu, zaparkovali jsme rafty, on vyskočil z lodi, sebral nůž, zmizel v buši, doběhl kance, povalil a zapíchl...
A jinak - krásná jarní voda, pět dní v údolí bez lidí a jakékoli civilizace..  Fajn jsme se měli ;-)

Zima

Zimu jsem si malovala asi takhle.. Budu bydlet v domě ve městě, pracovat někde v teple v kavárně nebo v hotelu a po létě stráveném většinou v podvlíkačkách a kraťasech nebo hydru budu chodit oblečená jako člověk. No a jak to bylo? V Blenheimu jsem se ubytovala v autě před backpackerem (Grovetown), oblékla se do slušivé wineyard fashion (obleč vše, co můžeš a k tomu holiny) a začala pracovat na vinici. První týden jsem chtěla utéct.. mizerný zaměstnavatel (Wine Works), dřina, málo peněz, strašlivá zima a drábové (supervizoři) stále zády. Naštěstí už ve střadu jsem věděla, že od příštího týdne začnu pracovat jinde. No a druhý zaměstnavatel... Větší rozdíl už to snad být nemohl. Práce stále stejná dřina, ale jinak pohoda. Po dvou týdnech se z auta stěhuju do doměčku uprostřed vinice kousek nad městem a pak do jiného domečku, tentokrát přímo na vinici k šéfovi, který se o mě stará jako o vlastní.

Ale mezi prací proběhly i nějaké ty výlety :-)

První jen na den. Mt Robertson. Nejvyšší kopec v okolí Blenu, lehce přes 1000 m. Vyrzili jsme ve čtyřech a těšili se na výhledy na moře a hory... Ale vysoký les celou cestu se otevřel jen asi dvakrát a jen trošičku.. Na vrcholu to vypadalo dost podobně, ale z vrcholové věžičky trochu vidět bylo. Trocha stínového divadla na zeď vysílače a valíme zpět.

První víkendový výlet jsme s Martinem vyrazili do „Krkonoš“. Jela jsem asi 130 km, za úplňku dvouhodinový pochod na Zvoničku (Fyffe Hutt 1100 m) a v sobotu výlet na Sněžku (Mt Fyffe 1602 m). Jen ty výhledy nebyly úplně krkonošské – na jednu stranu bílé hory, ale na druhou oceán. A společnost u praskajících kamen nám dělal opravdový Rum z Božkova (dík JAK :-).

A další výlety? Stopem do Chrischurch a na hory na snowboard :-)

Poslední zimní výlet byl do tepla.Sylvia Springs - hot pool hned vedle řeky. Zalezli jsme do něj odpoledne a vzdrželi asi do dvou do rána :-) A o půlnoci jsme ve vodě vařili véču.

Putování za prací

Queenstown. Přitáhli jsme v neděli večer. Během týdne jsme roznesli CV do všech kaváren, restarurací, barů, hotelů, agentur, bazénu, fitek, ski servisů, půjčoven a kdo ví, kam ještě, v blízkém i vzdálenějším okolí, odpověděli na spousty inzerátů, ale výsledek žádný. Všude stejná odpověď – není sníh, není sezóna. Město je sice plné lidí, ale všichni na tom jsou podobně, jako my. Nemají peníze a shánějí práci. Hotely zejí prázdnotou, bary, kavárny a restaurace na tom nejsou o nic lépe. A turisté nenajedou, dokud nenapadne sníh. Ale je tu krásně. 

V pátek jedeme stopem do Alexandry, zeptat se na prunning na vinicích (napotřetí – ve středu jsme vyrazili pozdě a dlouho jsme čekali na stopa, ve čtvrtek se kousek za Queenstown rozbilo auto, které nás vezlo a Martin si zapoměl pas). Na prunning je ještě brzy, ale dostáváme na dva týdny práci v Ettricku v jablečném pack house. Stopujeme zpět do Queenstown a v sobotu ráno vyrážíme na výlet. Autem do Glenorchy a odtud na Mt Alaska. Nádherné počasí, jen nahoře dost fouká. Původně jsme chtěli Mt Alaska přejít na druhou stranu, přespat na Mt Larkins Split Hut, ale neměli jsme ráno zrovna rychlý start a na vrcholu jsme pozdě. Vracíme se tedy spát na Heather Jock Hut (což se později ukázalo jako dobrý tah :-). Chaloupka je akorát na hranici sněhu. Večer a v noci mrzne, až ho praští a ani vítr nás nešetří. V domečku nejsou kamna a , zabalení v péřovkách, spacácích a kulichách se zahříváme čajem a nudlovou dobrotou.

Ani nedělní ráno jsme start nepřepálili. Sluníčko sice svítí, ale dědeček Mrazíček nám dokazuje, že je stále plný sil. A teplota venku a uvnitř chaty se díky jejímu dobrému odvětrání příliš neliší. Teplé vločky a kotel čaje a vyrážíme směrem Mt Larkins. V mapě kde nic tu nic, ve skutečnosti stará hornická cesta. Chvílema trochu utržená, ale vede daaaleko. Cestou míjíme Mt Larkins Split Hut, nebo spíš to, co z ní zbylo – složila se jako domeček z karet. Končíme na hřebeni s výhledem na vrchol. 

Cestou v údolí ještě nakukujeme do starých dolů a u auta jsme za úplné tmy. Véča, film na dobrou noc... Ráno vstáváme v půl páté a frčíme do Ettricku. Teda nevím, jestli jsem někdy dělala něco tak na zblbnutí, jako tady. Od tmy do tmy jsme zavření v hale, kde mrzne (ještě, že jsme vyfasovali velké pláště a vejdou se nám pod ně péřovky) a střídáme tři činnosti – 1) z běžícího pásu vyhazovat špatná jablka, 2) u pásu zastříhávat jablkům stopky, aby se navzájem nepopíchali a 3) balit jablka do krabic. Pracovat tam ještě chvíli, tak asi úplně zblbneme...

Bydlíme ještě se dvěma Čechy u řeky v autech. Ani nejde popsat, jak jsme se po týdnu bez vody a v tom samém oblečení těšili do bazénu a hlavně do vířivky. Ale dočkali jsme se a páteční večer se několik hodin v Alexandře louhujeme a užíváme si tepla a vody a bublinek a zkoušíme, co umí vodní foťák.

Víkend trávíme v Queenstown – pohovory a další hledání práce, výlet na kopec a frisbee golf.

I druhý týden v packhouse jsme přežili ve zdraví. Na horách se ale situace se sněhem nijak nezměnila a pracovní situace v Queenstown také ne. Ve středu večer zpráva z Christchurch, že pro Martina je tam job. Do Christu se mi vůůůbec nechce, ale není čas na hrdinství, bez práce už bychom to moc dlouho nevydrželi. Ve čtvrtek vyrážíme. Christchurch nás hned večer vítá prvním zemětřesením. 

Hned druhý den začínám hledat job. Ale za celý týden mám jistý jen part time v kavárně u pečení koláčů. Většinou mě všude odmítnou už kvůli vízu, chtějí tu lidi na stálo a ne jen dočasně. Tam, kde si vezmou CV, je to zase na dlouhé lokte – příští týden se mi ozvou (jestli mě vyberou), pak někdy pohovor a pak možná... Do toho všeho neúspěchu několikrát denně zemětřesení.. Příjemnou změnou byl nedělní výlet na Castle Hill (spooousta kamení poházeného po travnatých kopcích) a Vánoce.. 23. 6. pečeme cukroví (v pánvi na plotně, nejsou pekáče) a 24. 6. zdobíme stromek (místo řetězu házečka a místo ozdob karabiny) a usedáme ke štědrovečerní večeři – bramborovému salátu a smažené rybě. A asi jsme byli hodní, protože nám Ježíšek přinesl karty :-) I na půlnoční jsme byli – na kopci s výhledem na svítící město..

V neděli po posledních pokusech v hotelech boj definitivně zvládám a jedu do Blenheim na vinice. A o tom až zas příště..

Sem a tam a tam a sem

Queenstown. Pobyt po MtAspiringu se nám tu protáhl na tři dny. Po úvodním večírku vstáváme akorát k obědu. Plníme pračku a vyrážíme se s Pankáčem vyprat do Kawarau na river surfing :-) Voda překvapivě docela teplá a i nám na to koupání svítí sluníčko.

Zbytek výpravy nám odjel s klíčema od auta. Pankáč zkušeně startuje šroubovákem a jedeme zpět. Cestou ještě zastávka u natural bridge - místo, kde se kaňon Kawarau River zúží tak, že je možné řeku po skalách přejít suchou nohou. Kromě "mostu" ještě chvíli pozorujeme plavající prase - docela frajer, jak to dávalo proti proudu. Jenže auto už podruhé na šroubovák nechytlo... Voláme SOS o klíče a snažíme se vydýchat auto, zašlo sluníčko a je pořádná kosa. Stihli to, nezmrzli jsme ;-)
Kopec palačinek k snídani a jedeme zkouknout Skippers Canyon. Podzimní barvy a sluníčko... Nádhera :-)
A ráno vyrážíme zase na cestu. Lucinku jsme našli v pořádku v Twizelu, jen místní policie rozpoutala velkou pátrací akci po Honzovi. Nezdálo se jim, že stojí opuštěné auto na parkovišti tak dlouho, tak ho otevřeli a našli Honzovy doklady. Obtelefonovali půlku Zélandu, až na něj sehnali číslo na mobil. Jen se chtěli zeptat, jestli o tom autě ví, jestli nám ho snad asi někdo neukradl či co..
Úterý večer - jsme v Clarence. S Honzou zůstáváme, ostatní pokračují do Blenheimu nebo do Motueky pracovat. Další dva dny vybalujeme a uklízíme a pereme a přebalujeme. A vymýšlíme co a jak dál. O víkendu jsou Velikonoce, tak výlet? Variant několik. Nakonec rozlučka v Blenheimu a v pátek ráno jdeme na stopa zpět do Queenstown kvůli práci na příští sezónu. Na šestkrát jsme v sedm večer ve Wanace. Dáváme si kafe a zkoušíme ještě chytit nějaké auto na Queenstown. Ale je tma jako v pytli a prší. Uléháme na lavičku a pod lavičku v autobusové zastávce. Lilo celou noc. Ráno ještě pár přeháněk a vylézá sluníčko. Na stopa čekáme skoro čtyři hodiny. Ale po poledni jsme  v Queenstown. Návštěva v Queenstovn Rafting , koncert, frisbee golf, prochajda na gondolu.. V úterý ráno ještě jednou Queenstovn Rafting - uvidíme, v červnu se mám přijít zeptat. Loučím se s Honzou, který za pár dní odlétá do Čech a vyrážím na stopa zpět do Blenheimu pro Lůcu a pak za Martinem do Motueky na jablka. A odvážím si s sebou kytaru :-) Nabírá mě učitel tělocviku z Murchinsonu. Až do Blenu mě ale nakonec nedovezl, když jedeme zkopce a po větru, řítí se jeho stařičký van občas i 80 km/h.. Nechávám se vyložit večer v Christchurch, návštěva u Martina a pivko a před sedmou ráno stojím zase u cesty. Za pár minut už mám přímý spoj do Blenheim. Přesedám do Lucinky. Fičí snad uragán. Na silnici mezi Blenem a Nelsonem je převržený kamion. A v Richmondu mi došel benzín. Naštěstí asi 200 m od pumpy. Konečně Motueka. Parádní domeček. A Martin mě vítá vynikajícím gulášem.
A ráno začínám pickat - jablka a pár dní kiwi. Postupně se potkáváme s dalšími a dalšími známými, kteří pracují na okolních sadech. Nebylo moc večerů bez návštěv a večírků :-)

První neděli vyrážíme s Martinem na wine tasting. Ale je 1. 5. a všechny okolní vinice dělaly ochutnávky do konce dubna.. Nenecháme se ale rozházet, bereme své zásoby a jedeme ochutnávat na pláž u Split Apple.
 I další výlety se vydařily - největší díra na Novém Zélandu, prameny, závody historických aut i pláže a koupání.

Po třech týdnech jablečná sezóna končí. Na střídačku necháváme dát do kupy auta a vyřizujeme technickou. Trochu nás překvapuje garáž WOF (místní STK) v komunitní společnosti v River Lodge. Čekali jsme hodně punk, ale až takhle...

V rámci čekání na auta ještě výlet okolo Takaky. Nejčistější prameny na světě, jeskyně, Gibbs Hill  a pláže okolo :-) A ještě i koupání v moři, ale už bylo pěkně ledové. Ale na jedné pláži nacházíme vyplavené chytací klece na kraby. Těch tam moc není, ale čtyři velké jsme si na předkrm vybrali. Do jedné z klecí zabloudil i žralok. Ale prcek to byl.. kost a kůže, tak jsme ho pustili.
No a opouštíme Motueku a vydáváme se opět na cestu do Queenstown. Bláznivý nápad, že se potáhneme (máme ve dvou lidech dvě auta), abychom ušetřili za benzín, byl nakonec uskutečněn, opravy aut nás stály mnohem víc, než jsme čekali... Z asi 1000 km, které jsme ujeli (s mezipřistáním u Martina v Christchurch), jsem přes 900 km odvisela na laně... Se spotřebou jsme ze dostali na 13 l dohromady, ale už bych tak znovu jet nechtěla...
Ale dojeli jsme. Začínáme shánět práci. Je to dost boj, lidí, co chtějí pracovat, je plné město, ale práce žádná... Není sníh, není sezóna... Ale je tu krásně :-)

Mt Aspiring

9. 4. ráno trochu oživujeme náměstí v Twizelu - téměř všechen obsah našich aut je vyložený kolem parkoviště, stany a jiné nedosušené věci pěkně rozložené na trávě na sluníčku, mezi tím vším pobíhá nás sedm a balíme na hory. Lucinku necháváme před kanceláří DOC a frčíme do Wanaky. Trochu jsme překvapili obsluhu v půjčovně maček a cepínů - nemají dost, aby nás vybavili všechny. Honza vyráží do Queenstown pro další výbavu, my nakupujeme a jdeme čekat do oblíbené rádio kavárny. Jenže tam dnes zavírají dřív, protože jdou na jakýsi večírek. Venku je zima a tma, hledáme podnik, kde na počkáme. Končíme asi o dva vchody vedle - živá hudba, jeden jug, druhý, třetí pátý.. Honza už také přijel a má před sebou pifko, za chvíli jsme na parketu.. Hospodu opouštíme někdy po půlnoci a krávy nekrávy, brody nebrody jedeme rallye na konec cesty údolím Matukituki. U parkoviště stojí parádní ložnice (přístřešek se stolem a lavicí), uléháme na stůl a pod stůl a za chvíli spíme jak zabití.
Budíček je docela brzy, batohy už pomalu praskají ve švech a ne trávníku stále pořádná hromada věcí (7 lidí toho za 8 dní zbaští..). Podařilo se a vydáváme se dál údolím proti proudu řeky. Svítí sluníčko, jen trochu fouká. Na Aspiring Hut oběd, ještě chvilku podél vody, brod a začínáme stoupat. Je to docela dokopce, trochu to klouže, ale všude spousta kořenů a větví na chytání. Za chvíli končí les (a závětří) a ukazují se nám hory. Jen krátká zastávka u jezírek na napití a sušenku a pokračujem dál, abychom nezmrzli, pořádně fičí. Martin slibuje, že na chatu je to už jen 15 minut, prý to říká GPS. Ale těch 15 minut ukazovala asi třičtvrtě hodiny, potvora. Pak konečně radostné volání: "Vidím člověka a musí jen kousek od chaty, má na nohou sandály." Jako první se vynořila kadibudka a za chviličku i chata :-)
Vybalujeme, vaříme teplý vitacit a čekáme na zbytek výpravy. Kamna tu nejsou, tak jen měníme spocená trika za suchá a navlékáme se zpět do mikin a za chvíli i do péřovek. Vařením se tu trochu vytopilo. Ostatní obyvatelé chaty (6 lidí různých národností) zalévají instantní pokrmy a nevěřícně pozorují, jak krájíme česnek, cibuli a sýr a sháníme se po co největším nádobí. Venku se pomalu zatahuje, zítra má být hnusně. Večerní vysílání to také potvrzuje.
Mlha a mrholí, nikam nepospícháme. A Martin má narozeniny. Sotva odešel na výpravu s roličkou, rozvěšujeme za doprovodu překvapených pohledů našich spolubydlících po chatě konfety (lano a smyčky) a nafukovací balónky a zapalujeme svíčku na dortu, jeden číhá u okna a ostatní čekají okolo stolu připravení ke zpěvu. Když Martin po písničce a sfouknutí svíčky vytáhl lahev whiskey, ostatní se sbalili a ťukaje si na čelo odešli do údolí. My deštivý den trávíme hraním Carcassonne, skládáním puzzle, čtením průvodce a mapy, houpáním na houpačce a nácvikem prusíkování. Odpoledne se trochu vyčasilo, jdu se podívat k ledovci a stavím mini sněhuláka. Večer se nás z vysílačky ptají, jaká byla hut party :-)

Třetí ráno opět balíme a vyrážíme vzhůru. Breake Away je pořádně rozbité, jdeme přes Quarterdeck Pass (2280 m.n.m.). Modré nebe, sluníčko, parádní výhledy :-) Ledovec není úplně ideální, ale odpoledne jsme všichni v pořádku na Colin Todd Hut (1780 m.n.m.). Véča, čaj, další krásný západ slunce a do spacáku. Při svíčkách ještě chvíli hrajeme sedmu, pak stínové divadlo na zeď a dobrou noc.
Ze spacáku se do takové zimy vůůůbec nechce. Ale budík je dost nekompromisní. Kopec vloček a vyrážíme na NW Ridge. Je zima a jasno, ale odpoledne se má počasí začít kazit. Stoupáme do prvního sedla, kousek slanění, kousek po sněhu a zpátky na skálu. Končíme někde uprostřed hřebene. Kocháme se výhledy do údolí Waiatoto River, koukáme na vrtulník shora a chroupáme cookies. Při sestupu potkáváme uprostřed sněhového pole kousek nad chatou possuma a vůbec nechápeme, jak se tam dostal (i když teroií máme spoustu). Padá mlha. Odpoledne zkoušíme pod chatou na ledovci lézt v trhlinách. Vyhání nás až tma, mrholení a zima. Začínáme trochu šetřit jídlem a plynem.
Pátý den. Prší a není vidět na krok. Trávíme den na chatě. Ze spacáků vylézáme jen v naléhavých případech. Hrajeme pantomimu.. celý den nám to vydrželo.. slovní spojení se postupem času vylepšují (infinitiv, smyslná krasavice, postarší elegán, optimalizace, lázeňský švihák, soušellajzing.. :-)
 K snídani sladké vločky, k obědo-večeři slané vločky s poslední cibulí a sýrem, večeříme mussli tyčinky. Další chody si už jen vyprávíme, ale bylo jich hodně (buřty na pivě, uzené koleno, nějaké ty zabíjačkové dobroty... ;-) Zítra snad bude lépe a budeme se moci vrátit na French Ridge Hut, kde jsme nechali část zásob.
Bylo lépe. Ledovec jsme přešli za sluníčka. Jdeme jinudy, ale ani tudy není ledovec úplně krásný. Slézáme a slaňujeme dolů Breake Away a pak dlouhý traverz na hřeben nad chatu. Odpoledne už je zase mlha a mrholí. Zásoby nám na chatě vydržely, nacpáváme si bříška dobrotami, hrajeme Carcassone a pantomimu (bolševický šlehač, zapomenutý mýtus, náhodný kolemjdoucí, intergalaktický sněm a Olgoj Chorchoj nám dali docela zabrat.. :-)
A dolů. S Mírou jsme v údolí u řeky chvilku před ostatními a potkáváme se s Belgičanem, který nám vypráví o sedmi bláznivých Čechách, kteří měli minulý týden hut party a teď už prý asi sedm dní spí někde na ledovci... ;-)
Do Wanaky přijíždíme těsně před zavíračkou půjčovny. Vyptávají se nás, kde jsme byli a nakonec ani nechtějí doplatit 2 dny, o které jsme protáhli půjčovné. Den zakončujeme v Queenstown večírkem do rána :-)

Landsborough

Poslední večírek v Blenheimu a vyrážíme na výlet :-) V Clarence vykládám z Lucinky spoustu nepotřebných věcí a nakládáme dva rafty a obrovskou hromadu vodáckých oblečků a vybavení a dalších nezbytností. Ještě nějaké organizační telefonáty, kdo vůbec pojedeme, kdo kam kdy přijede, kdo poletí... Snad jsme to dali do kupy a u Nudy v Brně usínáme.

Snídaně a hurá na cestu. K tomu všemu, co jsem výše vyjmenovala, nastupujeme do Lůci nakonec v pěti lidech. Odpoledne jsme v Twizelu. Mně padá kámen ze srdce, že nás nikdo nezastavil, ostatní si rovnají pokroucené údy. Zmrzlina, kávička, dojíždí ostatní, nákup... A jedeme bydlet do údolí k Lake Ohau.

Ráno balíme, telefonujeme poslední instrukce Martinovi, který má za čtyři dny přiletět s věcmi, kde najde auto a co a jak, a vyjíždíme. Gravel road je dobrá až k bráně. Pak postupně přibývá kamenů a rygolů, nahoru a dolů... Obě auta statečně zvládají kamenné sesuvy a suché brody. V některých místech je potřeba šutříky trochu porovnat a usnadnit naším terénním speciálům průjezd. Necháváme vzkaz pro Martina (doufáme, že ho cesta neodradí a auto najde) a dál už po svých. Chvílema po treku, chvílema korytem řeky.. Příchod na Brodrick Hut máme načasovaný perfektně - sotva jsme za sebou zavřeli dveře, spustil se lijavec. Roztápíme kamna, večeříme nudlovou dobrotu, vedeme řeči a posloucháme bušení kapek na plechovou střechu a praskání ohně..

Vstáváme za sluníčka. Hromada vloček a začínáme stoupat na Brodrick Pass. Když jsme byli téměř v sedle, proletěl nad námi vrtulník a na laně pod ním visel jelen. Chvíle kochání v sedle - výhledy, no, co vám budu povídat.. nuda, nuda, šeď, šeď ;-) ale je tu docela fryšno.. Dolů hopsáme po kamenech korytem potoka. Na hranici buše hledáme cestu na hřeben, potokem to dál nejde, jsou tam vodopády. Zezačátku jen sem tam mužík, ale za chvíli nás mile překvapuje značení růžovými mašlemi. Dolů pralesem je to docela jízda - doslova.. vlhko a bahýnko a mokré kořeny a prudký kopec.. Spousta tanečních figur na udržení rovnováhy (často marných), a zabahněné zadky.. Ale odpoledne jsme na břehu Landsborough u Fraser Hut. Kávička na sluníčku, sušíme, trocha golfu.. Sotva ale zapadlo, je pořádná kosa. Ale dříví na vatřičku je tu dost... ;-)
Třetí den. Počasí mělo být všelijaké, ale je hezky. Šlapem proti proudu Landsborough. Břehy jsou ale schůdné na střídačku, takže dost brodíme. Ledovce, ze kterých řeka vytéká, jsou na dohled, voda místy skoro po pás.. Příjemná osvěžení...
Na Kea Flats narážíme na rafťáckou základnu - pár velkých stanů bohatě zásovených jídlem a samými pěknými lahvemi a nikde nikdo.. Tak jsme šli také pryč. Ještě pár kilometrů proti proudu, poslední brod, začíná se pomalu zatahovat. Stavíme základnu na paloučku kousek pod Hinds Flats. Má být teď dva dny hnusně. Timing opět skvělý - oheň a večeře za sucha a déšť začíná akorát, aby nám umyl nádobí.

Další dva dny leje. Máme kolem stanů se nám tvoří bazénky, později jezera. Ležíme ve spacácích a posloucháme Hanku, která nám každý den čte jednu knížku. Pauzy vyplňujeme kávičkou, čajem, jídlem (nudle na různé způsoby) a barevnou čokoládou (na lžíci nasypané kakao a sušené mléko :-). Některé suroviny pomalu dochází (ty ostatní rychle), už aby přiletěl Martin s Novými zásobami.
Třetí ráno v našem base campu se probouzíme do sluníčka. Sušíme a kocháme se výhledy na zasněžené kopce, které vykoukly z mraků.  Hranice sněhu je skoro na dosah. Touhle dobou by také měl přiletět Štefan... A taky jo.. Před polednem nás minula helikoptéra. U soutoku se Zora Creek ale otočila a letí zpět. Rozprcháváme se po louce a máváme. Když nás přeletěla podruhé, zahlédli jsme uvnitř helmy. Za chvíli opět otáčí a sedá. Vykládáme a vítáme Martina slivovicí (kterou přivezl, nám už by dávno nevydržela).
Balíme tábor, obědváme, foukáme rafty... a vyplouváme :-) Je krásně, sem tam to houpe, voda po dešti už klesla a je zase čistá (a stále stejně ledová). Za pár hodin přistáváme u naší staré známé Fraser Hut. Už tu bydlí lovci. Stavíme plachtu a stany, ještě chvilku se vyhříváme na sluníčku, vaříme véču.. Za chvíli ale začíná pořádná zima. Lovci tu ani tolik neloví, jako se věnují soušellajzingu (také jsem do nedávna netušila, že se to píše takhle.. :-) Mají rum s medvědem a spoustu žertovných předmětů, my máme víno z krabice, k tomu vatřička, jak se patří, takže za chvíli nám mráz přestává vadit..
Vstáváme do mlhy, zmrzlá tráva křupe pod nohama a na sušících se věcech je tlustá vrstva jinovatky. Skrz mlhu ale prosvítá sluníčko a pomalu začínají vykukovat okolní vrcholky. Nic neuspěcháváme, oheň a vločky a kávička,  lámeme hydro a dosušujeme na nesmělém sluníčku a postupně se střídáme na kochací vyhlídce (dobře nasměrovaná kadibudka s otevřenými dveřmi). Na vodu sedáme kolem poledne. Čeká nás soutěska, o které toho moc nevíme. Psaná je jako až WW V, ale za malé vody je to prý asi WW III-IV..
WW V peřeje nebyly, ale pěkné :-) a všechny se dají dobře prohlédnout. Kličkujeme mezi šutry a houpeme se na vlnách :-) jen je ve stínu trošku zima.
Hned pod soutěskou je opuštěný tábor Queenstown Rafting, je ale v lese a sluníčko sem vůbec nesvítí, tak jen natáčíme společnou fotku a jedeme dál. Za pár zatáčkami na nás čeká krásná louka. Sbíráme naplavené dříví, stavíme stany, plachtu a sušárnu.. a oheň a hromada rizota a svařák...
Poslední den na řece před námi. V údolí se vílí ranní mlha, na stanech je opět vrstva jinovatky, zasněžené kopce jsou nasvícené ranním sluníčkem. Žádné velké peřeje, otevřené údolí, někteří členové (no, jen jeden..) se cestou dokonce dobrovolně koupou.
Soutok s Haast River a jsme u auta. Je nás osm a další auto je u Lake Ohau. Ještě, že je Lucinka taková velká a silná. Jeden nafouknutý raft na střechu, do něj všechny věci, šest lidí do postele a zatáhnout závěsy, snad nás nikdo nezastaví. Nezastavil. Asi 150 km do Wanaky jsme zvládli. Kávička v rádio kavárně, stahujeme fotky a posloucháme hudbu, ani se nám odsud nechce. K Lake Ohau už nás jede jen sedm. Je tma jako v pytli. Dojíždíme na výpary (ručička za rohem a jasně rozzářené hladové oko byly poslední hodinu..).
Ráno pro benzín a k jezeru, odlehčujeme Lůce a jen ve třech jedeme pro druhé auto. Cestou jsme ještě obě auta píchli, ztratila jsem šroub ze zahrádky a vyklepala nýtek z okénka.. Ale to jsou jen drobné ztráty.. V Twizelu vše opravujeme a nakupujeme dobroty a u svařáku a večeře plánujeme výlet na hory :-)

Víno na kuráž...

Druhá půlka března... Akorát jsme se vrátili z kajaků a do odjezdu na Landsborough zbývá asi tak týden. Pár lidí piká víno v Blenheimu a prý můžu přijít pracovat také, i když jen na pár dní. Stopuju do Motueky pro Lucinku. Dostala nové zadní dveře (potkala se s náklaďákem a ten ji fous pocuchal..) původně měly být červené, ale nakonec rozdíl barev není skoro poznat. Trhám na cestu něco jablek a hurá zpátky. Zabydluju se v pokojíku u Hanky s Mirkou a druhý den vyrážím s ostatními do práce. Trochu jsem si říkala, jestli mě vůbec vezmou, když jen tak přijedu, ale bez řečí jsem dostala smlouvu a nůžky a poslali mě do řádku.
Víno je vynikající, přes den ani nic jiného nejím, mám ho stále plné břicho. Jen jedno bílé bylo asi něčím postříkané, trochu mě prohnalo.. Bílých nás v celém ooobrovském týmu pracuje jen pár, jinak samí ostrované. Zahalení do kuklo-kšiltovek a i ve vedru v teplácích a mikinách šmikají nůžkami neuvěřitelnou rychlostí.
Práce není moc, hlavní sezóna ještě nezačala, takže odpoledne máme docela volno na návštěvy u Honzy, který dělá strašáka a střílí proti špačkům na vinici kousek od nás. A také na wine tasting tour :-) Výlet po vinicích, všude dostáváme zdarma ochutnat spoustu druhů vín, paní nám s úsměvem vysvětlují, co je které zač a ani nečekají, že si něco koupíme (jedna z prvních otázek vždy byla, pro koho pikáme :-) Pěkná tečka za tím mým pikacím týdnem ;-)

Kajaaak ;-) Maruia Fall, Glenroy, Matakitaki, Wairau

Vyrazili jsme na pár dní vyvětrat kajáčky :-) První úsek řeky - o co kratší, o to víc z kopce - Maruia Fall :-) Chvíle rozmýšlení na břehu, návštěva kadibudky a jdeme na to. Paráááda ;-)

Pak ještě tři pěkné potoky - neměly moc vody, ale i tak fajn (těším se na ně na jaře, až potečou :-). 
A jinak.. auto zaseknuté v brodu, pěší výlet s kajaky na zádech (dost nám ho zkrátili dobří lidé, kteří nás většinu cesty popovezli :-), trochu trable s pneumatikama, rozbily se dvě najednou, potrvory, takže dojíždíme do Blenhaimu jako tříkolka..

Už mám také zpátky Lucinku a na pár dní teď pikám víno.  A je moooc dobré :-)

Gray

Dvoudenní řeka, tentokrát bez vrtulníku, na oba konce se dá dojet autem. V pátek se všichni potkáváme ve Springs Junction. Večer děláme oheň, ale déšť nám velice záhy vysvětlil, že dnes není ten pravý den na vatřičku.. Takže večírek pod plachtou. Archivní víno z igelitky.. kytara... pohoda :-)
Prší mi na hlavu.. u nohou začíná být spacák také lehce navlhlý a všude okolo mě jsou louže.. Plachta noční deštík trochu nezvládá. Stěhujem se do auta (i ve třech se tu dá spát).
Ráno je hezky a sluníčko.. balíme, převlékáme a frčíme posledních pár kilometrů k vodě. Menší peřejky, vlnky, je krásně.. Po dlouhé době si užívám kajáček :-) Někde v půlce, asi žralok nebo krokodýl nebo piraně možná trošku rozpárali raft, potvory. Sotva je zalepeno a zašito, začíná pršet. A přidává a přidává... Na pravém břehu je v mapě značená chata. Našli jsme ji, ale nic, kde by se dalo spát (rozpadlá bývalá pila či co).
O kousek dál se začínáme zabydlovat v seníku. Ale přiřítil se pán na traktůrku, naložil nás na korbičku a ubytoval nás v podkroví své stodoly. Ještě jsme se ani nestačili převléknout do suchého a přijel znovu s lahví jamajského rumu ;-)
Vaříme dobrotu a pouštíme se do karetních her (do rumu už jsme se pustili dávno).
Ráno je sluníčko, ale úplně vedro není a okolní kopce mají bílou čepici. Vody teče dost, peřeje pěkně houpou :-) Na konci krásná zelená soutěska.
A večer žádný déšť a spousta hvězdiček :-) Pečeme na ohni a v ohni co se dá (máme k tomu i parádní rošt na kolečkách :-))
Spíme v autě, je docela kosa.. a ráno jsou všechny věci, co byly venku, pokryté tluuustou jinovatkou. A kopce kolem silnice jsou úplně bílé...

 

Clarence

Skoro 200 km, pět dní na řece WW II-III (měli jsme maličko vody, takže spíš II). Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka, nikde žádný kemp, žádná hospoda... Přistát na spaní se dá kdekoli se to člověku líbí... A nekecám ;-)

Na tenhle výlet s Clarence River Rafting jsem měla jet jako návštěva na kajaku a zkusit se s Honzou střídat na gear boatu (veslovací nákladní raft, co veze klientům všechny věci). Pak, že kajak necháme doma a pojedeme na tom náklaďáku oba a budeme se nějak střídat. Kvůli zemětřesení v Christchurch ale nemohl přijet jeden guide, takže mě Ben (šéf) posadil do raftu s lidmi. A na den a půl jsem si sedla za vesla. Je to něco fous jiného být na raftu sama a veslovat popředu a tak, aby ten parník jel tam, kam potřebuju a nesedal si na mělčiny a šutry a vybíral zatáčky a ale bavilo mě to :-) Ale dřina to teda je...

Jedou nás tři pádlovací lodě a dva gear boaty. Celé údolí je krásné a krajina se mění, takže je pořád na co koukat. Řeka má většinou hooodně široké, štěrkové, klikaté řečiště. Je dost málo vody, takže i dost mělčin. Ale i peřejky – většinou zatáčky proti skalám s různě rozházenými šutry. No a o jeden takový kamínek v zatáčce jsem krásně opřela gear boat... ( hned první půlden, co jsem na něj sedla) Už při nájezdu jsem viděla, že jsem netrefila zrovna ideální lajnu, abych vzala kámen zleva, tak jsem se to snažila poslat doprava, ale na to už nebylo moc času ani prostoru.. no a jak to asi mohlo dopadnout... chvíli jsem po něm poskakovala a snažila se vyrovnat balanc a doufala v zázrak, samozřejmě nemožný. Takže rozplavba. Ale vybrala jsem si krásné místo.. Hloubka, takže jsem se ani neomlátila, a pod zatáčkou klid na záchranu... A v pěti lidech jsme ho otočili zpátky docela lehce. V historii této společnosti prý asi třetí flip s gear boatem – docela úspěch ;-) Následující ráno dostávám do rukou vesla na celý den. Ale už se to obešlo bez koupele :-) Ale večer jsem se skoro ani nedočkala večeře a do spacáku padla jak mrtvolka.

Takže... jednoduchá, ale krásná řeka, fajn týden... spokojenost :-)