Když jsem Ianovi říkala o „week off“, ptal se, kam pro ten kajak jedu. Druhý den za mnou přišel s tím, jestli jsem si jistá, že ta firma existuje a má opravdu továrnu na adrese uvedené na webových stránkách. Vygoogloval si Bliss-Stick. Ale ta adresa je daleko uprostřed ničeho... tam nemůže být továrna na lodě...
Cesta kolem Tongariro National Park s výhledem na zasněžené sopky Mt Ruapehu a Mt Ngauruhoe a dál přes Rangipo Desert byla parádní kochačka.
V Taihape tankuju a ptám se pána na kase, zda ta neznačená odbočka je Spooners Hill Road. Ptal se, kam tam jedu.. Ne, tam žádná fabrika není, to bych musel vědět, to je široko daleko „cow country“. No, z Taihape je to ještě asi 40 minut jízdy, když člověk zná cestu... po mikrosilničkách mezi zelenými kopečky, kde skutečně není široko daleko nic, než ovce a krávy... a jedna, na první pohled docela obyčejná, stodola. Poslední odbočku k ní nelze minout, je to první značená, jednoduše a jasně :-) Poslední mobilní signál byl asi před 15 – 20 minutami jízdy.
Je asi devět večer. Na místě mě jako první vítá postarší chlapík vylepující před otevřenou fabrikou loď, který ovšem umí anglicky všeho všudy asi tři slova. V kanceláři sedí dva lidi u počítačů, s dojmem, že jsou místní, se s nimi vítám a ptám se co a jak. Další chlapík mě vítá ve „staff room“. No, místní nebyl nikdo... Dva Italové, Němec a Němka... A chvilku po mně ještě dorazil Francouz se slečnou – všichni „ambasadors“ (přijeli si odpracovat loď) jako já. Seznamovací večer, klídek a pohoda u pivka a trochy nějakého toho zobání :-)
Pracuje se od devíti. „Mr a Mrs Bliss-Stick“ (Charles a Coke) mě vítají s úsměvem. Jsem trochu překvapená, jak to vypadá a funguje u světového výrobce kajaků... ale panuje tu dost pohodová atmosféra a doplňuje ji nikdy neumlkající muzika... takže moc fajn týden :-)
Nečekala jsem žádnou super moderní továrnu, ale tohle je trochu opačný extrém. Pracují tu stále pouze dva lidé – majitelé – manželé Coke a Charles. Žádné stálé zaměstnance nemají. Každý týden se jim tu střídají tři nebo čtyři „ambasadors“. Měnit to nechtějí, takhle je to baví... Není to jen práce, ale jejich životní styl... Stálí zaměstnanci znamenají víc starostí a méně pohody a je fajn poznávat stále nové lidi z různých koutů světa.
A zařízení... V této bývalé stříhárně ovcí nenajdete kromě pece a forem žádné speciální stroje nebo zařízení usnadňující práci. Pěna se žeže pásovou pilou z obrovských bloků podle čar, které si předtím obkreslíte hřebíkem nebo fixou podle čablony ze dna starého nebo nepovedeného kajaku, tenká pěna se vyřezává nožem... Nic, co patří do kajaku, se sem nevozí hotové, vše se vyrábí tady doslova na koleni. Charles sype do forem prášek a peče kajaky a všechny jejich plastové části, Coke tráví celé dny u šicího stroje a my vážíme plastový prášek, řežeme a lepíme pěny, zapékáme zádovky a polstrování sedaček, vrtáme, navlékáme popruhy a gumicuky a balíme lodě. No a starým náklaďáčkem jezdíme s nákladem do Taihape a zpět.
Fajnový týden jsme zakončili grilovacím večírkem (proplula tu i jedna, v této části světa dost vzácná, plachetnice z Božkova :-))
No a poslední den se také konečně vylíhnul můj krásný nový kajáček :-) Se šablonami jsem si dost vyhrála, ale povedlo se, obrázky se vyvedli (holt holka šikovná, no ;-))
Rangitiki je bohužel suchá... ale nevadí, jedeme na Kaitunu a na Wairou. V pátek večer nakládám svého nového miláčka do Lucinky a kolem půlnoci jsem na Okere Falls. Prší. Stavím kajáček na bok a i s Karlem a Žabákem se ukládáme do poelíšku vedle něj (Jiříku, pod peřinu jsem ho nevzala, aby nezchoulostivěl a pak se nevzpíral na studených řekách, ale jinak jsme se vešli pohodlně všichni čtyři :-))
Kaituna parádní. Jezdím s Tobim a Lisou (Němci z kajakárny). Z velkého vodopádu mám dost respekt, ale dnes pokaždé trefuju fajn lajnu a dvakrát dokonce zvládám se suchou hlavou :-) Voda je až neskutečně teplá, nebát se o odřené lokty, jezdím jen v tričku.
Wairoa v neděli také skvělá. Původně jsem ji chtěla nechat na později, je psaná IV-V... ale Tobe mě ujišťuje, že vše je možné prohlédnout, případně přenést, ale to prý, až možná na poslední peřej, není potřeba. Přidává se k nám ještě jeden kiwák – Dan. První jízdu prohlížíme, další už jen svištíme dolů. Krásné čisté lajny, teplá voda... Paráda... Ve čtyři nám vypli vodu, ještě se rácháme u McLarren Falls... a domů...
No a ve středu po práci opět Kaituna :-) Trochu prší a je docela zima, ale z řeky se kouří jak z hot poolu. Vodopád mě dnes trochu propláchl... a chtěl mi vzít pádlo, potvora... no, lajna zprava doleva není ideální, příště raději zkusím zase osvědčený opačný směr :-)
Fotek z řek je jen pár, ale snad budou přibývat :-)
Jinak jsem se z Peterova domečku přestěhovala na sad. Bydlím v autě u chatky. Ve vedlejším autě bydlí Ralf (Němec) a v chatce Lada. Lucinka šlape jako hodinky a po troše dohadování o posteli místo sedaček prošla na dalšího půl roku technickou. Kiwi roste jako z vody, skoro se mi nechce věřit, že se bude trhat až v dubnu. Počasí začíná fous zlobit, občas sprchne (a včera mi nateklo do holinky... až po vršek...), ale nic šíleného, pracujem. Stále prostříháváme ovoce, jedeme celý sad znovu od začátku a prý to zdaleka není naposled. Chleba peču čím dál častěji a je čím dál lepší a lepší :-) A na Vánoce a Silvestra plánujeme mořské kajaky nebo sopku Taranaki nebo možná kombinaci. V neděli jsem v Tauranze potkala stříbrné a zlaté soby se saněmi, vánoční věnce a velký ozdobený stromeček... Zvláštní pohled v létě u moře...
