Mount Maunganui

Sluníčko, teplo... pracovat začínáme až v pondělí, tak hurá na průzkum okolí. Původně jsme měli namířeno na McLaren Falls, ale po lítém boji nad námi nakonec zvítězilo dopravní značení a atles (Ali, Jiříku, máte můj velký obdiv, že jste procestovali celý Zéland a navzájem se nezabili...:-))). Nakonec parkujeme kousek nad Taurangou v Mount Maunganui a jdeme se podívat na panoramata na stejnojmenou horu. Moříčko a vlny a sluníčko, a skály a písek a mušličky a korály... Voda docela teplá, jen dooost fouká.

Večer ještě procházím okolní louky a obdivuju místní stromy, pak kávička na terásce při západu slunce s výhledem na oceán...

Te Puke

Cesta z Aucklandu do Te Puke proběhla ok (skoro celou jsem ji prospala...). První bus měl sice zpoždění, ale další naštěstí na přestupu čekal (jede jen jeden denně).

V Te Puke jsme před sedmou večer, vyzvedává nás Karlos a odváží k Jeffovi na farmu do domečku a garáže s Lucinou. Ta se ze začátku trochu vzpírá a nechce nastartovat, ale nakonec si dala říct. Jeff nám kreslí cestu k Ianovi, Jíťa s Karlosem nám připravují véču a dávají užitečné rady do začátku. Jsme ale dost zblblí a mimoni, překládáme věci do Luciny. Sedám za volant na pravou stranu, seznamuji se s automatickou převodovkou a po levé straně cesty si to šinu k Ianovi. Milé přijetí, čaj, seznámení s ostatními členkami rodiny, ubytovává nás u sebe, padáme za vlast.

„Ráno“ dostáváme snídani – toastíky s avokádem a nejlepší pomeranče, jaké jsem kdy jedla. (No, Ali, Rose se po zkušenosti s tebou trochu obávala, aby nám její snídaně chutnala ;-))

Dopoledne nás Ian vozí po okolí – farma, Peterův domeček, výhledy... Pak nás zvou ještě na oběd.. Trochu nevěříme vlastním očím a uším, jací jsou tu lidé, příjemní a v pohodě...

Odpoledne se už sami vydáváme do města, veškerý úřad během chvíle vyřizujeme na poště (ty paní tam musí mít asi svatozář), nakupujeme a jedeme se zabydlet.

Teda Jiříku, Ali, klobouk dolů za Lucinku, zabydleli jste ji parádně :-) a za vybavení moc dík, myslím, že mi nebude chybět vůbec nic :-)

Domeček také luxus :-) a ty panoramata... ;-) A na jennom rohu roste tymián a na druhém máta... A pod verandou máme jezírko se zlatýma rybkama... Jen se potvory furt schovávají.

Cesta k protinožcům

Jak jsem se dlouho těšila, tak se mi v posledních dnech vůbec nechtělo odletět... Hlavně po Zvoničce a písničce a Malování... Ještě jednou všem díky za moooc fajn víkend :-)

Ale... v pondělí ráno se ještě snažím přemluvit své skromné zavazadlo, aby se alespoň tvářilo, že váží do 30 kg... Nakonec jsem tento lítý boj kdo z koho vyhrála a na poslední chvíli ještě dobaluji rum a slivovici.

Poslední rozloučení s domovem a hurá na letiště. Odbavení proběhlo celkem v klidu (váha ukázala 29,9 kg..). A už se s Mikusem a Jíťou věnujeme welcome drinku, který Mára dovedl k dokonalosti přinesenými skleněnými panáky :-)

No co vám budu povídat, odlet jsme stihli jen tak tak a to jsme přes půl letiště běželi... Ale letíme. Bohužel skoro celou cestu do Dubaje v mracích, ale ani na ty není špatný pohled.

V Dubaji se s vidinou hotelu zařazujeme do fronty, ale ouha... Po hodině čekání nás úředník v bílém hábitu posílá na custommer service, odtud další pán do jiné, ještě delší fronty na scan očí. Dělíme se, protože pro muži a ženy jsou tu fronty extra, a po další hodině čekání nám konečně vyfotí oči. Papír, který jsme tam dostali ale není pro immigration, ale pro banku.. tam naštěstí fronta není a pán za pultem nám konečnš vydává potřebné lejstro pro vstup do Emirátů. Jenže další více než hodinová fronta nám dala najevo, že hotel zkrátka nebude... Za necelé tři hodiny musíme být zpět na letišti (a do hotelu se z letiště jede ještě taxíkem..) Takže... vy, co za námi teprve poletíte... rozložte si pelech někde na letišti a vůbec nescházejte dolů na immigration... za to razítko v pase to nestojí :-) a navíc je tam vedro k padnutí a nikde se nedá sehnat nic k pití..

Z (dost špinavého) okna okukujeme Airbus 380, který nás poveze přes Sydney až do Aucklandu. Luxusní éro :-)

Další cesta už proběhla v klidu. Ale 14 hodin v kuse v letadle je opravdu dlouhých... ještě že měli dostatek whiskey... ;-)

Přistání v Sydney je trochu horská dráha, ale ok, to ještě netušíme, jaké bude to v Aucklandu, tam by asi pilot nasbíral dost bodů za akrobacii :-)

Trochu zmatení po dlouhé cestě a z časového posunu se necháváme odvézt do Traveller´s International Hotel. Rychlá sprcha a frčímu do Skycity pro místenky na zítřejší bus do Te Puke. Z hotelu pak ještě rychlé zprávy dom a upadám do bezvědomí.

Hola hoj :-)

Tak jsem po pár letech obnovila blog... Podoba fous divoká, no, snad to časem vylepším :-)

Za pár dní zmizím k protinožcům a kdo bude zvědavý, jak se tam mám, sem tam si tu bude moct přečíst něco z mého deníčku, prohlédnout pár obrázků a, pokud se mi to povede nastavit, tak i připsat nějaký ten vzkaz.

Kdyby někoho zajímaly starší události, jsou na www.kacasottnerova.rajce.net
Toť prozatím vše :-)

Pápá lálá